Dva světy a zóna nikoho

Antonín Nenutil

Euforka je zpátky a po delší době vám přináší další historické okénko! V dnešním příspěvku společně zavítáme do slunného Středomoří, konkrétně na ostrov Kypr. Podíváme se na historii této překrásné destinace a zaměříme se na konflikt, který tento ostrov už dlouhé roky rozděluje. Držte si klobouky, bude to opět jízda!

Dnes je to přesně čtyřicet let od chvíle, kdy vznikla Severokyperská turecká republika. Jedná se o de facto stát, který se nachází v severovýchodní části ostrova a je uznáván pouze Tureckem. Teď si možná někteří z vás říkáte, jak je možné, že jste o Severním Kypru ještě neslyšeli, vždyť Kypr je Kypr! Ačkoliv by s vámi mezinárodní společenství jistě souhlasilo, bohužel je tato záležitost o něco složitější. A právě to vám dnes vysvětlíme. Na začátek je však třeba rychloexkurz do historie tohoto malebného ostrova…

Kypr coby horký brambor

Prvotní osídlení ostrova se datuje již do doby 10 tisíc let př. n. l. Od té doby si tento středomořský ostrov prošel řadou útrap i úspěchů. Během pozdní doby bronzové zažil ostrov dvě vlny řeckého osídlení z Mykén, první byla obchodnická a jejím cílem bylo vytvoření základny pro styky s Blízkým východem, druhá vlna přišla po zhroucení Mykénské civilizace. Vývozním artiklem se stala měď (latinský název mědi Cuprum je odvozen právě z názvu ostrova Kypr) následovaná keramikou.

Kypr byl odnepaměti ovlivňován velkými říšemi, které jej obklopovaly. Ať už šlo právě o minojskou kulturu z Mykén či například velkou Persii, která si celý Kypr svého času dokonce podmanila, a to až do doby, než ostrov zabral sám slavný Alexandr Veliký. Po jeho smrti si roli vládce uzmul ptolemaiovský Egypt, a to na dlouhá desetiletí až do doby, než území anektovala Římská říše. Po jejím rozdělení na západní a východní část se ostrov přesunul do rukou druhé zmíněné, tedy Byzantské říše. Pod jejím patronátem setrval ostrov na dlouhých osm století, a i přes občasné neduhy jako byly pirátské nájezdy Arabů či jiných nepřátel, si ostrov užíval období relativní stability.

Ostrov byl majoritně křesťanský a vlivem svého příhodného umístění prosperoval zejména z námořního obchodu. Toto světlé období však záhy skončilo během křížových výprav, kdy na ostrov zaútočil slavný templář Renaud de Chatillon. Z této invaze se Kypr vzpamatovával dlouhá staletí. Roku 1191 ostrov dobyl Richard I. Lví Srdce, který jej prodal templářům; z Kypru se tak až do závěru patnáctého století stal křižácký stát, jehož odkaz můžeme jako turisté obdivovat dodnes. Roku 1489 byl ostrov prodán Benátské republice. Vláda nad ostrovem jí však vydržela jen necelé století.

Kořeny dnešního problému

V roce 1571 Kypr dobyli osmanští Turci. Nyní zbystřete, zde totiž leží jádro současného problému, ke kterému se již brzy dostaneme. Vláda Turků nad ostrovem byla zásadní – z Osmanské říše totiž na ostrov proudily vlny kolonistů, většinou šlo o vojáky, kteří zde od panovníka získali půdu jako odměnu za své služby. Osmané později na ostrov odesílali také různé „nežádoucí osoby“ a členy rozličných „problémových“ muslimských sekt. A tak nám zde vznikl takový menší nešvar: problém turecké etnické menšiny.

Poměr muslimů a křesťanů po celou dobu osmanské nadvlády kolísal. V letech 1777 až 1778 žilo na Kypru 47 tisíc muslimů a 37 tisíc křesťanů. Roku 1872 to bylo 44 tisíc muslimů a 100 tisíc křesťanů. V průběhu časů však začal ostrov pod osmanskou nadvládou ekonomicky upadat. Křesťané byli za svou víru pronásledováni, navíc v období devatenáctého století na ostrově začal sílit řecký nacionalismus. Jakmile v roce 1821 vypukla řecká osvobozenecká válka, několik řeckých Kypřanů odešlo do Řecka, aby se připojilo k povstalcům. V reakci na to osmanský guvernér Kypru zatkl a popravil 486 prominentních řeckých Kypřanů, včetně kyperského arcibiskupa Kyprianose a čtyř dalších biskupů. To však celou situaci pouze zhoršilo a z ostrova se stal zdroj osmanských potíží.

Moderní doba aneb představuje se nezávislý Kypr

Roku 1878 získala ostrov do své správy Velká Británie, která se tajně dohodla s Osmany, že ostrov bude na oplátku využíván k ochraně Osmanské říše před možnými útoky ze strany Ruského impéria – tehdejšího strašáka Turků. V roce 1914 byl Kypr k Británii oficiálně připojen. O rok později nabídla Británie Kypr Řecku, kterému vládl řecký král Konstantin I., pod podmínkou, že se Řecko zapojí do války na straně Britů. Nabídka ale byla odmítnuta.

Na základě Lausannské smlouvy se v roce 1923 nová Turecká republika vzdala jakéhokoli nároku na Kypr. Roku 1925 byl ostrov prohlášen za britskou korunní kolonii. Po druhé světové válce se jak v Řecku, tak v Turecku objevila nacionalistická hnutí požadující připojení Kypru k jejich územím. V roce 1950 se mezi kyperskými Řeky (kteří představovali osmdesát procent populace) uskutečnil plebiscit ohledně připojení k Řecku. Více než 96 procent obyvatel se pro toto připojení vyslovilo. To vzbudilo obavy kyperských Turků. Britové výsledky referenda odmítli a svoji správu na ostrově udrželi až do roku 1960.

V roce 1955 se proti britské správě zformovala Národní organizace kyperských bojovníků (EOKA), vedená Georgiosem Grivasem, která na Brity zahájila partyzánské útoky. Ostrov se začal zmítat v násilí, do kterého se brzy zapojili také kyperští Turci, kteří založili vlastní partyzánské hnutí: Tureckou organizaci odporu (TMT). Na základě curyšsko-londýnských jednání z roku 1959 se představitelé Řecka, Turecka, Velké Británie a obou kyperských národnostních komunit dohodli na nezávislosti ostrova.

A další občanská válka

Kypr získal nezávislost v roce 1960 odtržením se od Velké Británie. V roce 1961 se stal součástí Commonwealthu. Rok po získání nezávislosti se současně rozhořel konflikt mezi Řeky a Turky. Po vzájemných střetech z konce roku 1963 byla mezi oběma národy stanovena nárazníková zóna – takzvaná zelená linie, na níž byly od jara 1964 rozmístěny mezinárodní jednotky OSN (UNFICYP). Ani poté však rozpory mezi kyperskými komunitami neustaly a do sporu zasahovaly další země, především Řecko, Turecko, ale také Spojené státy, které například roku 1964 zabránily turecké invazi výhrůžkou, že pokud k ní dojde, USA nepodpoří Turky v případě sovětského útoku na jejich území.

Do konfliktu výrazně vstoupilo také tehdejší Československo, když kyperské vládě v letech 1966 až 1972 prodávalo zbraně určené pro policejní jednotky. V roce 1972 československé zbraně dokonce pomohly odvrátit hrozící převrat ze strany Řecka. Avšak o dva roky později převrat nakonec skutečně proběhl. V jižní (řecké) části ostrova se uskutečnil vojenský puč, který byl koordinován s vojenskou juntou, jež se tehdy rovněž po převratu dostala k moci v Řecku. Tento kyperský převrat měl nakonec vést ke spojení s Řeckem. Turecko však na převrat odpovědělo invazí na severovýchodní část ostrova a celý plán byl rázem tentam. Krach puče dokonce vedl k pádu řecké vojenské junty.

Turecká armáda po invazi zabrala 36 procent území ostrova. V následujícím období bylo přesunuto 150 tisíc kyperských Řeků ze severu na jih a 50 tisíc kyperských Turků z jihu na sever. Byl ustanoven separatistický stát, který se (právě) 15. listopadu 1983 prohlásil nezávislou republikou, jež byla doposud uznána pouze Tureckem. A díky tomu si tak dnes připomínáme výročí, které se pojí s tímto zamrzlým konfliktem, jenž si prizmatem jiných problémů a konfliktů v současnosti neříká zrovna dvakrát o pozornost. I proto jsme vám ho chtěli tímto připomenout! 

Snahy o řešení prekérní situace

Jak se věci vyvíjely poté? Za zmínku jistě stojí, že v roce 2004 bylo na popud OSN uspořádáno referendum o sjednocení ostrova, které mělo vést k vytvoření Sjednocené kyperské republiky, která by následně vstoupila do Evropské unie. Ačkoli byl takzvaný Annanův plán (sjednocení obou částí vytvořením federativního státu) v severní části přijat 65 procenty hlasů tureckých Kypřanů, byl zamítnut řeckou částí Kypru, kde se proti sjednocení ostrova vyslovilo 76 procent obyvatel.

Avšak i navzdory této skutečnosti Kypr 1. května 2004 vstoupil spolu s devíti dalšími zeměmi do Evropské unie. Byl přijat jako celek, ačkoli legislativa EU je na Severním Kypru pozastavena až do konečného vyřešení kyperského problému. Unie se následně v průběhu let snažila v této otázce angažovat a například roku 2014 Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku nařídil, aby Turecko odškodnilo kyperské Řeky za nucené vysídlení, vyvlastňování a diskriminaci po turecké invazi v roce 1974.

Sever a Jih obnovily rozhovory o znovusjednocení v roce 2015, ale ty se v roce 2017 zhroutily. Svou roli v tom nepochybně sehrál také turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, který je známý svoji inklinací k islamismu a zejména nacionalismu. Jeho agresivní politika vůči Řecku a chování ve Středozemním i Egejském moři dlouhodobě dráždí řeckou vládu a nijak nenapomáhá možnému řešení kyperské otázky.

Abychom však nestranili řeckým Kypřanům, ani oni nejsou vždy dokonalé ovečky. Evropský tisk roku 2017 varoval, že Kypr prodává takzvané zlaté pasy ruským oligarchům, což umožňuje ruskému organizovanému zločinu proniknout do EU a ruským zbohatlíkům vyhýbat se sankcím. Unie tento problém začala řešit roku 2019 a přiměla kyperskou vládu ke změně zákona.

Tento problém se ale znovu vynořil po ruské invazi na Ukrajinu roku 2022 (a týká se i Malty a Bulharska). Kyperská vláda tehdy pod mezinárodním tlakem rozhodla o odebrání zlatých pasů několika nejznámějším ruským oligarchům. Problém je však širší a netýká se jen Ruska, v roce 2020 uniklé dokumenty odhalily široký okruh bývalých a současných úředníků z Afghánistánu, Číny, Dubaje, Libanonu, Saúdské Arábie, Ukrajiny a Vietnamu, kteří si před změnou zákona v červenci 2019 koupili kyperské občanství.

Města duchů

Jednou z kuriozit, která vznikla díky tomuto konfliktu, jsou kyperská města duchů. Lze zmínit například letovisko Varoša. To je nyní vyhledávanou turistickou destinací, zejména kvůli své bizarnosti. Varoša byla před rozdělením Kypru vyhledávanou destinací turistů i filmových celebrit. Kdybyste měli stroj času a vydali se tam například v 60. letech, nejspíše byste na pláži při popíjení koktejlu narazili na známé tváře Brigitte Bardot, Sophie Loren, či Elizabeth Taylor. Záhy poté však následovaly temné časy: Kyperští Řekové museli po turecké invazi na Kypr v roce 1974 z města Varoša odejít. Město tehdy mělo asi 40 tisíc obyvatel. Legálně tam kyperským Řekům dodnes podle OSN patří pozemky či byty.

Současná situace

Jak již bylo řečeno, konflikt je v současnosti zamrzlý a ve zprávách o něm zřejmě moc neuslyšíte. Ačkoliv od naprostého rozdělení ostrova uplynulo už téměř půl století, mnoho místních v sobě stále nosí zlobu vůči druhé komunitě. Kypr dlouhou dobu připomínal Berlín za studené války. K otevření checkpointů došlo až roku 2003, do té doby bylo v podstatě nemožné se bez zvláštního povolení dostat z jedné části ostrova na druhou. Nyní se hraničních přechodů na zelené linii, jak se přezdívá dělicí čáře, kterou tvoří demilitarizovaná oblast OSN, nachází hned několik. Některé, například ty v centru Nikósie, jsou jen pro pěší, jinde mohou přejíždět i auta. O situaci se dá říct, že je stabilizovaná, vzájemné křivdy obou komunit však přetrvávají i nadále.

Knižní tip na závěr

Pokud se nám povedlo vás tímto tématem zaujmout a rádi byste si o něm zjistili víc, pak vám můžeme vřele doporučit knihu Rozdělený ostrov: Studená válka a „kyperská otázka“ v letech 1960–1974 od českého autora Jana Koury, který se kyperské otázce věnuje.

Grafika: Jakub Janega