Tour de belgická historie

 Antonín Nenutil

Euforka je zpátky a v dnešním příspěvku vám přináší již tradiční historické okénko! Jelikož nám štafetu evropského předsednictví převzala od velkého, slunného Španělska malá a poměrně často deštivá Belgie, je na čase zavítat na krátkou historickou exkurzi do této krásné země. Držte si klobouky, bude to jízda!

Země vynikající čokolády, kvalitního fotbalu, spousty historických památek a domov řady institucí Evropské unie. Tyto asociace se nejspíše vybaví nejednomu z nás, když slyší pojem Belgie. Tato nádherná západoevropská země toho má však co nabídnout mnohem víc! A jelikož od ledna převzala předsednictví v Radě EU, považujeme u nás už za tradici vás provést její historií, která vám tak dobře jako její pralinky známá určitě není.

Belgické kořeny

Belgie jako samostatný stát vznikla až v roce 1830 a mezinárodně byla uznána o rok později. Její dějiny jsou úzce spjaty s historií geografického území nazývaného Nizozemí, které pokrývalo zhruba dnešní Belgii, Nizozemsko a Lucembursko. To však ale neznamená, že vás ochudíme o bohatou historii země před nabytím nezávislosti!

Belgické kořeny totiž sahají až do dob starověku, konkrétně ke kmeni, jehož příslušníci se nazývali Belgové. Šlo o velkou skupinu keltských kmenů, která se ve 2. a 1. století př. n. l. vyskytovala v severním Porýní, tedy na území dnešní Belgie a Nizozemska.  Belgové byli vynalézavý národ, který se dokázal vytrvale bránit proti Římanům, jež se je brzy naučili respektovat jako obávané válečníky. Římané se na území dnešní Belgie usadili již v 1. století př. n. l., kdy zde jižně od Rýna založili svou provincii Belgica nazvanou právě podle keltského kmene Belgů.

V 5. století n. l. bylo belgické území ovládáno germánskými Franky, kteří dali základ vzniku říše, jež dosáhla největšího rozmachu za vlády Karla Velikého. Po zániku Franské říše v polovině 9. století vznikly na území dnešního Německa a Francie následnické státy, mezi které byla Belgie rozdělena. Belgie byla ve středověku oblastí proslulou bohatými obchodními městy, mezi nimiž zářily zejména Bruggy a Antverpy. V 15. století bylo toto území součástí Burgundska, roku 1477 za vlády Maxmiliána I. se stalo součástí habsburských nizozemských držav.

Belgie v područí jiných zemí

V roce 1553 získal vládu nad Nizozemím španělský král Filip II., který se jako bigotní katolík pokusil vnutit protestantskému Nizozemí katolictví. Mimo jiné také zaváděl nové daně a centralizoval svou moc dosazením španělských správců.  Tomu se postavil protestantský vévoda Vilém Oranžský, který usiloval o nezávislost na španělské nadvládě. Jižní provincie Nizozemí (dnešní Belgie) se však v konfliktu přiklonily na stranu španělského krále. Roku 1581 vyhlásily Spojené provincie nizozemské nezávislost na Španělsku, území Belgie však jako tzv. Španělské Nizozemí zůstalo v držení španělské větve habsburské dynastie.

Nutno také zmínit, že to bylo právě ve středověku, kdy začalo docházet k jisté diferenciaci napříč skupinami lidí žijících na tomto území, když se některá léna spojovala s Francouzským královstvím a jiná se Svatou říší římskou. Feudální hranice se pak logicky neshodovaly s hranicemi jazykovými. Vládnoucí aristokracie, která obvykle mluvila jinými jazyky než obyvatelstvo, si s těmito jazykovými nesoulady příliš hlavu nelámala. A proč je toto důležité? Právě zde totiž leží kořeny belgického rozdělení na vlámskou a valonskou část, které je patrné dodnes. Ti z vás, co v Belgii byli a cestovali napříč zemí, jistě postřehli rozdíl mezi tzv. francouzskou/valonskou a vlámskou částí.

Nyní skočíme o víc než sto let dopředu: Po smrti bezdětného krále Karla II. roku 1701 se rozpoutal spor o území dnešní Belgie mezi Francií a Rakouskem. Po tzv. válce o španělské dědictví (1701–1714) připadla Belgie do rukou rakouské větve Habsburků a mluví se o ní jako o Rakouském Nizozemí. Poté, co se rakouské země postavily proti francouzské revoluci, byla roku 1794 oblast Belgie obsazena Francouzi. V roce 1806 vytvořil francouzský císař Napoleon na zdejším území Spojené království nizozemské, do jehož čela dosadil svého bratra Ludvíka. Po porážce Napoleona v bitvě u belgického Waterloo se na nizozemský trůn vrátila Oranžská dynastie v čele s vévodou Vilémem IV. Oranžským, který se nato prohlásil králem Vilémem I.

Nezávislost a krev

Belgie získala svou nezávislost po povstání roku 1830, kdy vzniklo Belgické království. Velmocemi bylo uznáno o rok později a králem byl stvrzen vévoda Leopold Sasko-Koburský. Zde nám pak začíná nová éra, která zemi přinesla své plody, ale i hořké dědictví, jehož pachuť trvá dodnes a za které se omluvil i současný král Filip. Koncem 19. století se Belgie stala významnou koloniální mocností, když získala oblasti ve střední Africe (území dnešní Demokratické republiky Kongo, Rwandy a Burundi). Během vlády Leopolda II. (1865–1909) pak země nemilosrdně drancovala přírodní bohatství, přičemž belgické koloniální vykořisťování v centrální Africe bývá většinou hodnoceno jako mnohem horší a brutálnější vůči domorodcům, než to francouzské a britské. V letech 1880–1920 tak populace Konga klesla na polovinu.

Mezinárodní smlouva přijatá roku 1839 zaručovala Belgii neutralitu, která byla v průběhu desetiletí respektována, nicméně ve 20. století došlo k jejímu porušení, a to ve velkém stylu. Bylo to totiž Německo, které tuto smlouvu roku 1914 zcela ignorovalo a v rámci Schlieffenova plánu Belgii napadlo, aby armáda mohla provést útok na Francii obchvatem. A jelikož byla garantem neutrality Velká Británie, mohl se rázem rozjet konflikt do té doby nevídaných rozměrů: první světová válka. Během ní se velká část bojů odehrála právě na západní frontě, která zahrnovala i západní části Belgie.

Válka měla na zemi fatální dopad a její počáteční měsíce jsou někdy nazývány jako „znásilnění Belgie“. Důvodem je řada německých válečných excesů, kterých se vojáci dopustili na civilním obyvatelstvu. Aby toho nebylo málo, Belgie také během německé okupace čelila potravinové krizi, kterou pomohla zažehnat mezinárodní pomoc, zorganizovaná budoucím americkým prezidentem Herbertem Hooverem. Tento počin je často označován za jeden z nejpozoruhodnějších humanitárních výkonů v dějinách. V závěru války se na území Belgie odehrála i neblaze proslulá bitva u Yper, kde byl prvně užit bojový plyn yperit. Po válce, v níž Němci nakonec prohráli, získala Belgie krom některých německých kolonií v Africe i dva německé okresy Eupen a Malmédy, a tedy i německy mluvící menšinu, již má na svém území dodnes.

Evropská destrukce a následná integrace

Po vypuknutí druhé světové války v Evropě se německé síly v květnu 1940 rozhodly zopakovat historii a vtrhly do země znovu. Tam opět začaly páchat zvěrstva, při kterých bylo zavražděno přes 40 000 Belgičanů (více než polovina byli Židé). V zemi byla založena řada táborů, přičemž neblaze proslula bývalá pevnost v Breendonku nedaleko Mechelenu, kterou nacisté použili k věznění Židů, politických vězňů a odbojářů. Za pozitivní zmínku však stojí belgický odboj, který kromě řady partyzánských akcí mj. zorganizoval také evakuaci asi 14 000 spojeneckých letců na Gibraltar. Do historie však promluvily také belgické kolonie – belgické Kongo například sehrálo značnou roli coby zásobárna surovin včetně uranu, který byl použit v projektu Manhattan a následně v atomových bombách shozených Američany na Hirošimu a Nagasaki. Na belgickém území se také rozléhají Ardeny, ve kterých se odehrála ona slavná bitva.

Odkaz obou světových válek na zemi zanechal krvavé šrámy, a i proto si Belgie uvědomovala, že mír v Evropě je nutností, bez kterého její občané nikdy nebudou žít v míru a blahobytu.  V roce 1949 se tak Belgie stala zakládajícím členem NATO a o dva roky později se zapojila do evropského integračního procesu, když přistoupila k Evropskému společenství uhlí a oceli. Od té doby tak země spoluutváří dějiny integračního procesu a v průběhu dekád se nesmazatelně otiskla do jeho pokroku.

Zde si zaslouží zmínku mnohonásobný belgický ministr zahraničí a premiér Paul-Henri Spaak. Ti z vás, co se o dějiny EU zajímají, si jistě vybaví slavný Spaakův výbor, jenž představil možnosti integrace.  Spaak však nebyl jediným významným strůjcem sjednocené Evropy; belgičtí politici se posléze díky angažovanosti své země v evropském integračním procesu a také díky trénovanosti v umění komplikovaného kompromisu (vzhledem k vícenásobnému rozštěpu belgické politické scény od 60. let) stali velmi úspěšní v získávání vysokých postů v evropských institucích. Můžeme tak zmínit jména jako Jean Rey, někdejší předseda Evropské komise (1967–1970), Herman Van Rompuy, první stálý předseda Evropské rady (2009–2014) či Jean Duvieusart a Victor Leemans, oba bývalí předsedové Evropského parlamentu.

Belgická federalizace

Od 70. let 20. století až do roku 2001 v zemi probíhal proces federalizace, který se uskutečnil v pěti etapách. Prvním signálem byl již v roce 1968 rozpad univerzity v Lovani na vlámskou a francouzskou větev. Roku 1970 pak byl do ústavy zanesen princip tří „kulturních společenství“ (vlámské, frankofonní a germanofonní) a tří územních „regionů“.  V roce 1993 se do ústavy dostala formulace: „Belgie je federální stát, který se skládá ze společenství a regionů“, čímž se Belgie de iure stala federací a společenství a regiony získaly další kompetence.

Pátou etapou federalizace byly v roce 2001 Lambermontská a Lombardská dohoda, s nimiž do pravomocí regionů přešlo i zemědělství, mořský rybolov, zahraniční obchod, otázky volebních výdajů, financování politických stran a regionální rozvoj. Lombardská dohoda následně rozdělila parlament Bruselského regionu na frankofonní a vlámskou část se zákazem majorizace. Avšak i přes tento proces dochází od roku 2000 ke snahám o úplné rozdělení Belgie, nicméně země i v roce 2024 stále drží jako jeden celek a na úspěšný separatismus to v nejbližší budoucnosti moc lidí nevidí.

Hodně štěstí, Belgie!

Naše historická tour je u konce. Belgická historie sice může být lehce složitá, nicméně barvitá a poutavá. Dnes je tato země do značné míry věrna tradici liberální politiky. Belgičané například v roce 2002 povolili jako druhá země na světě (po Nizozemsku) eutanazii, v roce 2003 pak opět jako druhá na světě (a opět po Nizozemsku) umožnila sňatky osob stejného pohlaví a roku 2005 i adopci dětí homosexuály. Liberální tradice je přitom v současné době o to důležitější, když vidíme, jak se v Evropě znovu probouzí krajní pravice a agresivní konzervativní nacionalismus. Těžkých úkolů během předsednictví bude více než dost, a tudíž Belgii přejeme co nejvíce úspěchu a překonaných výzev, které na ni čekají.

Grafika: Jakub Janega