Bruselské Česko nebo český Brusel?

 David Broul

Provokativní titulek je nejen odkazem na slavný dvoudílný film Císařův pekař a Pekařův císař, ale zejména na jedince, kteří mají plná ústa „zlého Bruselu“: Brusel nám nařizuje, Brusel diktuje, zbyrokratizovaný Brusel atd. Analytici z Institutu pro evropskou politiku Europeum se tomuto zakořeněnému folklóru rozhodli podívat na zoubek a zjistit, jak to vlastně s tím „zlým diktátorem Bruselem“ je.

Za účelem výzkumu si analytici položili jednoduchou otázku: Je Česká republika v Radě EU zpravidla přehlasovávána ostatními státy, nebo spíše hlasuje ve shodě s většinou? Pro připomenutí, Rada EU je jednou z nejvýznamnějších institucí Evropské unie, na jejíž platformě se scházejí ministři členských zemí, odděleně ve formacích dle jejich portfolií. Vzhledem k tomu, že budeme Radě EU od července předsedat, je položená otázka víc než na místě.

Výsledek je možná pro laika překvapivý: Česko se v Radě EU mezi lety 2009 a 2019 zúčastnilo celkem 1106 hlasování, přičemž se proti návrhům vyslovilo – nebo se hlasování zdrželo – pouze v marginálním počtu případů. Výzkumný pracovník z institutu Europeum Vít Havelka k tomu doplnil, že v Radě EU se prakticky hlasuje jenom ve chvíli, kdy je dojednána většinová shoda. Pokud není jistota o průchodu návrhu přes hlasování kvalifikovanou většinou, k hlasování ani nedojde.

„Evropská unie přijímá evropskou legislativu, která je z 97 procent spolupodepsaná českou vládou. Stává se málokdy, že jsme takzvaně přehlasovaní.“

                   Vít Havelka, analytik Institutu pro evropskou politiku Europeum

Mezi členskými státy se před hlasováním dokonce hledá až konsensuální souhlas. Za ideál je dle Havelky považována jednomyslnost. Nelze se pak divit, že studie institutu znázorňuje v drtivé většině pouze úspěšná hlasování. Průměrná úspěšnost se pohybuje okolo 95 %.

Není shoda jako shoda

Nic ale není tak růžové a zalité sluncem, jak se může zdát. Vít Havelka například upozorňuje na fakt, že o Novém paktu o migraci a azylu nebylo od září minulého roku (kdy byl představen) až dosud vůbec hlasováno, protože na jeho znění nebyla nalezena dostatečná shoda. Protože vyhýbání se hlasování o nepopulárním paktu má své příčiny i v letošních německých a nadcházejících dubnových francouzských volbách, složitý úkol dostat legislativu přes Radu EU tak s největší pravděpodobností připadne na naše předsednictví.

Navíc jak ve svém článku z roku 2013 upozornila Stéphanie Novak, rozhodovací aktéři volí strategii konsensu zpravidla za účelem vyhnutí se zodpovědnosti a ve chvíli, kdy jim opozice vůči návrhu nepřináší výhody na domácí půdě. Zkrátka i na unijní úrovni můžeme spatřit nešvary, které známe z běžného života. Konsensu se státy často dobírají tak, že některým politikům je vyloženě nařízeno mlčet, dokud se nezačne vytvářet blokační většina.

S kým, kdo, jak

Ještě ale zpět ke studii. Analytici se v ní zaměřili rovněž na blízkost hlasování jednotlivých členských států, tedy s kým nejčastěji Česko utváří koaliční blok. Logicky by měly zaznít státy Visegrádu, jenže tomu tak není. Nejvyšší shoda se ve výzkumu vyskytla na Západě – u Francie. Ale Francie je častým hlasovacím partnerem takřka u kohokoliv; v případě Česka se tak nejedná o žádný „speciální vztah“.

„Francie se v Radě jen velmi zřídka staví proti návrhům a většinou je podporuje. Proto je téměř u každého členského státu EU Francie uvedena mezi deseti nejčastěji hlasujícími partnery.“

                                                           Autoři studie

Dle blízkosti zájmů v návrzích, o kterých se hlasuje, nám jsou nejbližší Slovensko, Kypr, Litva, ale také Lucembursko nebo Finsko. U Slovenska se není čemu divit, v případě našich slovenských bratov „zvláštní vztah“ existuje. Zajímavější jsou případy Kypru, Lucemburska a Finska; ty si výzkumníci vysvětlují zejména obdobným náhledem na fungování vnitřního trhu, v kteréžto otázce je ČR stabilně poměrně aktivní.

Nicméně zajímavým – i když nepřekvapivým faktem – je však vzdalování se někdejších celkem častých partnerů hlasování, kumpánů z Visegrádů Maďarska a Polska. Pokles mezi dvěma sledovanými obdobími (2009–2014 a 2014–2019) není nijak velký, tendence je ale patrná (pro porovnání vizte interaktivní mapy na původním článku Seznam Zpráv). Studie tak může posloužit jako další impuls k přehodnocení role Visegrádské skupiny a zejména jejího regionálního rozsahu.

Grafika: Jakub Janega