Opět jedem s EU světem křížem krážem

Anna Fliegerová, David Broul

V neděli 12. prosince se obyvatelé Nové Kaledonie, která je državou Francie, rozhodli, že chtějí i nadále zůstat její součástí. Jde tedy o úplný opak zprávy z minulého týdne, kdy se z Barbadosu stala republika zcela nezávislá na Spojeném království. A nám tato novinka opět otevírá skvělou příležitost navázat na nedávný článek, uvozený právě zprávou o republice Barbados, a pokračovat v naší cestě po zámořském koloniálním dědictví členských států Evropské unie.

Pro setrvání tichomořského hejna ostrůvků pod správou Francie hlasovalo v celkově již třetím referendu 96,5 % voličů. Na druhé straně ovšem stojí bídná účast při hlasování: 56,1 %. A pravděpodobně kvůli tomuto nízkému číslu nepovažuje domorodá část obyvatel – Kanakové – referendum za platné. Právě toto původní obyvatelstvo se setrváním věcí, tak jak v současné době jsou, velmi výrazně nesouhlasí a návrh z roku 1998 o dokončení procesu dekolonizace od samého začátku podporuje.

Je jisté, že v této rozehrané partii ještě nebyl oznámen poslední tah a Francie nemůže Novou Kaledonii jen tak pustit ze zřetele. Ovšem Francie není jediná z evropských zemí, které jsou nuceny řešit své koloniální dědictví. A navíc jsme se jí dostatečně věnovali minule. Máme před sebou ale ještě cestu po koloniích evropských států, které jsme při našem minulém cestování opominuli!  

V trojúhelníku

Za dob kolonialismu byla Velká Británie velmocí. Svojí silou a velikostí jí konkurovala jen Francie. A stejně jako Francie se některých dříve ukořistěných území nevzdala. Jednou z nejznámějších držav, která stále podléhá vlivu britského impéria, jsou Bermudy. Jinak i Bermudské ostrovy, které se nacházejí v Atlantském oceánu kousek od pobřeží USA. A proč jsou pro nás tak zajímavé? Velmi pravděpodobně díky bájnému Bermudskému trojúhelníku. Jedná se o vodní plochu ohraničenou pomyslným trojúhelníkem s třemi vrcholy – Portorikem, Floridou a Bermudami. V oblasti se údajně přihodilo několik nevysvětlitelných jevů spjatých s časovou smyčkou a nevyzpytatelnou mořskou hlubinou… ale to ponechme na starost jiným.

Z jiného konce. Hlavou Bermud je samozřejmě britská královna Alžběta II. a Bermudy se řídí britským právním řádem. Ale když se například narodíte na Bermudách, nemáte automaticky britské občanství. Jedině, že by alespoň jeden z vašich rodičů byl britského původu. Přestože je hlavou státu britská královna, Bermudy řídí guvernér (v současnosti Rena Lalgie), jehož jmenuje osobně hlava britské monarchie a spolu s tím na něj přenese svá práva a povinnosti. Stejně jako britská monarchie mají Bermudy i svého premiéra a vládní kabinet. A také dvoukomorový parlament, který je pátým nejstarším na světě. A na toto všechno dohlíží Rudý lev jako symbol ostrova.

Bez bílého koně pláž

Nizozemsko se může pochlubit miniaturním (rozloha 54 km čtverečních), ale naprosto okouzlujícím ostrůvkem, který nese jméno jednoho z našich svatých. „Svatý Martin na bílém koni“, tak se u nás označuje první příval sněhu v roce, což je stejně kouzelné jako onen stejnojmenný nizozemský ostrůvek v karibském moři: Sint Marten.

V červnu tohoto roku bylo spočítáno, že na ostrově žije 32 680 lidí, což je téměř stejně jako mají například český Kolín nebo Příbram. Zvláštní je nicméně fakt, že oficiálním jazykem ostrova je francouzština a nizozemsky se tam prakticky nemluví, možná jen kreolským jazykem papimento s lehkým nizozemským nářečím. A vlastně to až tak zvláštní není, protože jedna část ostrova je sice pod správou Nizozemska, ale ta druhá je zámořským územím Francie, která podle všeho nemá dost i přes fakt, že spravuje území velké jako Evropa.

Teď se vrhneme na nějaké to politické uspořádání země, protože proč ne. Svatý Martin je součástí ostrovního uskupení Nizozemských Antil. A přestože je zámořskou součástí Nizozemské konstituční monarchie (od 11. 10. 2010), sám o sobě je parlamentní republikou. Hlavním městem je Philisburg a to je tak vše, čím je pro nás v tomto ohledu zajímavý. Tedy kromě faktu, že se jedná o ostrov hojně vyhledávaný majiteli soukromých jachet a milovníky letectví; díky malé rozloze ostrova leží tamní letiště princezny Juliany rovnou u pláže. Možná, že i Vy jste zaznamenali nějaké to video, jak letadla přistávají přímo nad hlavami, zády a břichy opalujících se bíčařů 😉

Norské no-skoro-nic

A nakonec si dáme jeden neobydlený! Ano, Norsko si nabrnklo neobydlený ostrov vulkanického původu, který se nachází v jižní části Atlantského oceánu a jmenuje se Bouvetův ostrov. A tady zkuste hádat, kdo byl Bouvet. Ano, byl to opět nepřekvapivě Francouz!

Miniaturní ostrůvek o rozloze 49 kilometrů čtverečních, k němuž se lze nejlépe přiblížit z mysu Dobré naděje v jižním cípu Afriky, je celý pokrytý ledem. Logicky si ani neuděláme naše oblíbené politické okénko, protože země má nulovou porodnost i úmrtnost, a tak není komu vládnout a pro koho tvořit legislativu. Čím je pro nás tedy zajímavý?

Bouvetův ostrov je považován za nejvzdálenější ostrov na zemi (což je dost odvážné tvrdit na tělese kulovitého tvaru). Dlouho si ho nikdo od jeho objevení v roce 1739 nenárokoval. Až v roce 1825 ostrov „dobyla“ Británie, ta se ho ovšem po sto letech vzdala ve prospěch Norska. A ačkoliv na Bouvetově ostrově nepřežije nic moc jiného než mikroorganismy a občas i nějaký ten odpočívající tučňák a tučňáka lovící tuleň, tak z ostrova Norsko udělalo přírodní rezervaci.

A poslední zajímavostí jsou dvě norské stanice. Ta první (meteorologická) Norům spadla při velké bouřce do moře, druhá (tentokrát výzkumná), kterou postavili namísto první v roce 2014, zatím drží. A to jsou veškeré dějiny Bouvetova ostrova v kostce.

Grafika: Jakub Janega