Obrácení Aleksandara Vučiće?

David Broul

Ti z nás, kteří sledují dění na západním Balkáně, mohli být v poslední době nepokrytě překvapení výroky srbského prezidenta Aleksandara Vučiće. Dlouhodobý příznivec prakticky všeho ruského se postavil na stranu ukrajinské integrity, proti verbování Srbů žoldáky z Wagnerovy paramilitární skupiny, a prohlásil, že již měsíce nemluvil s ruským diktátorem Putinem. Nadto je prý ochoten přistoupit na kompromis ve sporu s Kosovem. Co se to se srbským prezidentem děje, došlo snad u něj k pověstnému prozápadnímu obrácení?

Odpověď na tuto otázku musíme hledat v celém kontextu smýšlení a jednání nejen Aleksandara Vučiće, ale i společnosti, které vládne nedemokratičtěji, než by se mohlo líbit Evropské unii. Proč právě ji? Protože Srbsko je dlouhodobě jeden z hlavních balkánských adeptů na plné členství. Právě ale slovo „dlouhodobě“ hraje v celém příběhu jednu z důležitých rolí. Ale pojďme na to postupně.

Krym je Ukrajina, Donbas je Ukrajina

V polovině ledna poskytl srbský prezident agentuře Bloomberg rozhovor, ze kterého Srby dlouhodobě uctívaný Kreml nemohl mít radost. Vučić v něm prohlásil, že Srbsko nemůže podpořit ruskou invazi na Ukrajinu, a explicitně řekl: „Pro nás je Krym Ukrajina, i Donbas je Ukrajina – a tak to i zůstane.“ Poměrně překvapivé prohlášení prezident mírnil dovětkem o tradičně dobrých vztazích. Zároveň ale podotkl, že to neznamená, že Srbsko musí nutně podpořit každé rozhodnutí, nebo většinu rozhodnutí, která přicházejí z Kremlu.

„Pro nás je Krym Ukrajina, i Donbas je Ukrajina – a tak to i zůstane.“

                                            Aleksandar Vučić, srbský prezident

V kontextu vývoje srbské integrity a vzhledem k vrtkavé povaze Aleksandara Vučiće jsou ale jeho výroky jen zdánlivě překvapivé. Jistě, Srbsko je skutečně pověstné svým blízkým vztahem k Rusku, kteréžto země historicky spojuje pravoslaví a neurčité slovanské bratrství. Ruská imperiální politika 19. století stavěla na podpoře pravoslavných národů na Balkáně, což v srbské společnosti zaselo dlouhodobý pocit, že právě Ruská federace je jediným skutečným přítelem, který jim pomohl na cestě k nezávislosti.

V tomto mínění se většina Srbů navíc utvrzuje od 90. let, kdy země za své válečné výboje čelila bombardování ze strany NATO a dlouhým letům ekonomických sankcí. Rusko tak tehdy Srbsku zbylo jako jediný světový přítel, který opuštěné západobalkánské zemi rozuměl. A Srbové nyní rozumí sankcemi zkoušenému Rusku; jak vyplývá z loňského průzkumu Bělehradského centra bezpečnostní politiky (BCSP), 50,5 % srbské společnosti považuje Ruskou federaci za nejdůležitějšího partnera země a až 65,8 % lidí ji dokonce označuje za nejlepšího přítele Srbska.

Jenže pak je tu Kosovo. Pro Srbsko stále vzbouřenecká část země, jejíž nezávislost nelze uznat ani v nejčernějších scénářích. Právě Rusko poskytuje svým vetem v Radě bezpečnosti OSN Srbsku záruku, že se samostatné Kosovo nedočká plného mezinárodního uznání, což je další důvod k vřelému přátelství. Jenže zde naráží Srbsko na problém: kdyby uznalo Donbas a Krym coby ruská území, kosovští představitelé a s nimi další země by měly silný argument proti srbské politice „jedné země“. Na druhou stranu, bez uznání kosovské samostatnosti se Srbsko může de facto rozloučit s případným unijním členstvím. Jak se k tomu tedy postavit? A tady už přichází na řadu Vučićovo fascinující balancování.

Unie dává, unie béře

Srbský prezident nedávno připustil, že by mohl přistoupit na složitý kompromis ve sporu o kosovskou autonomii a nezávislost. Ten mu předkládají západní vyjednávači v čele s Miroslavem Lajčákem, zmocněncem EU pro kosovsko-srbský dialog, a Gabrielem Escobarem, americkým vyslancem pro západní Balkán. Jeho obsahem je především tajný francouzsko-německý plán na urovnání sporu. Plán nebyl oficiálně představen, takže se o něm skutečně mnoho neví. Jeho klíčovým bodem by ale měla být vzájemná akceptace existence Srbska a Kosova, přičemž země se oficiálně neuznají. Srbsko by i tak ale mělo přestat bránit členství Kosova v mezinárodních organizacích, hlavně v OSN.

Kde se vzal takový náhlý obrat, když ještě na konci minulého roku kvůli napětí v Kosovu Vučić uváděl armádní jednotky do stavu zvýšené pohotovosti? Podle samotného prezidenta leží odpověď v západních investicích. Ono to bratrství s Ruskem po všech stránkách není už dlouhodobě tak horké: obchodní výměna s Ruskem tvoří něco okolo 2 mld. dolarů, kdežto s Evropskou unií přes 30 mld. Případný odchod západních investorů a možné přerušení bezvízového styku s EU by srbskou ekonomiku vyšel pěkně draho. A poté je tu to nevyřčené: ruské veto v Radě bezpečnosti OSN již možná nebude pákou na potenciálně neposlušné Srbsko. Zato Srbsko by mohlo Rusku opatrně přiznat třeba Donbas…

„Srbsko musí udržovat dialog a pokračovat po evropské cestě. Ne proto, že miluji pokrytectví, ale proto, že musíme hospodářsky uspět a nesmíme se dostat do izolace.“

                                            Aleksandar Vučić, srbský prezident

A tak srbský prezident momentálně lavíruje mezi Ruskem a Západem, resp. Evropskou unií. Před západními politiky vede Vučić Srbsko vstříc Evropské unii, domácímu publiku nicméně evropskou cestu podává jako nutné zlo. Nadto většině Srbů vychází vstříc nepřipojením se k západním sankcím. I když by totiž Vučić nakrásně chtěl, aby jeho země vstoupila do společnosti vyspělých západních států, momentálně by z unijního členství mělo 33 % Srbů obavy a jen 42 % by pak pravděpodobně hlasovalo pro přistoupení do EU. Na otázku organizace CRTA z loňského podzimu „Jak by se mělo Srbsko zachovat ohledně konfliktu na Ukrajině?“ odpovědělo celých 61 % Srbů, že je třeba udržovat dobré vztahy s Ruskem i za cenu toho, že se Srbsko vzdá členství v EU.

Balkánský chameleon

Díl viny na převládajícím odporu k Evropské unii ze strany srbských občanů si ale mohou přičíst i samotní unijní lídři. Srbsko obdrželo kandidátský status v roce 2012, o několik let později s ním EU zahájila jednání o jednotlivých přístupových kapitolách, jenže pak se celý stroj zastavil. A Aleksandar Vučić nedokáže skrýt svou frustraci z odkládaného členství už ani na veřejnosti. To pak v Srbech opět podporuje dlouho pěstovaný pocit opuštění, který západobalkánskou zemi svádí do ruské náruče.

Odbornice na západní Balkán Věra Stojarová vidí právě v liknavém přístupu Evropské unie zdroj lavírování Aleksandara Vučiće. „Vučić je takový chameleon, osobně bych mu v mnoha ohledech příliš nevěřila. Stále záleží na tom, co je EU schopna Vučićovi nabídnout, a dokud mu nebude schopna nabídnout plnohodnotné členství v jejích řadách, bude vždy hrát na všechny strany, a to nejenom na Rusko, ale i na Turecko a kamkoliv, kde něco získá,“ tvrdí a zároveň podotýká, že Vučić je vzhledem ke svému nedemokratickému vládnutí zřejmě jediný politik v oblasti, kdo by dokázal členství v unii svým lidem prodat.

„Stále je tu ale dilema, jestli podporovat stabilitu, což chceme, … ale na druhé straně se bavíme s člověkem [prezidentem Vučićem], který vládne nedemokraticky, což v Evropské unii nechceme. Jednoho Orbána už tu totiž máme.“

                                            Věra Stojarová, MUNI

Kdyby ovšem Vučić chtěl. Z jeho protiruského volání, které v poslední době nabralo i podobu ostrého odmítnutí verbování Srbů do řad brutální ruské paramilitární organizace Wagnerovců, nelze jednoduše s nadšením předjímat, že srbský prezident prodělal prozápadní obrat. Ten mimochodem prodělal už nesčetněkrát během své dlouhé politické kariéry datující se do dob jeho ministrování u válečného zločince Slobodana Miloševiče. Vučiće jsme mohli nalézt jak mezi euroskeptiky, tak i proevropskými populisty. A tak balkánský chameleon prostě zas a znovu vyvažuje na všechny světové strany, aby ani jednu nenaštval, ani jednu nepotěšil. Činí ale tak, aby z toho zaručeně něco měl.

Grafika: Jakub Janega