Nejsou bratři jako bratři

Antonín Nenutil

V dnešním článku Euforky zamíříme do překrásné Itálie – země mnoha chutí s bohatou kulturou, úchvatnými památkami a skvělou kuchyní… ale i fašistickou minulostí, která po posledních volbách, zdá se, opět začíná ožívat. Pozornost zaměříme především na budoucí první italskou premiérku v historii země a zároveň nejpravicovějšího lídra v poválečných dějinách Itálie.

Itálie jakožto třetí největší ekonomika eurozóny a důležitý člen EU i NATO je pochopitelně zásadní článek evropské mozaiky, jejíž pospolitost je v těchto těžkých časech důležitější než kdy dřív. Je tedy logické, že italské volby vzbuzovaly zájem v celé Evropě a zahraniční lídry nemohla nechat klidnými pravicová koalice, které předvolební průzkumy přisuzovaly největší úspěch. Predikce, které hovořily o temném scénáři návratu extrémní pravice k moci poprvé od konce druhé světové války, se po volbách staly realitou. Povolební Itálie směřuje k nejpravicovější vládě od dob Benita Mussoliniho. A v čele toho všeho bude poprvé v italské historii stát s velkou pravděpodobností žena – Giorgia Meloni.

Fanynka Středozemě, která nenávidí gender a miluje Boha (i) Mussoliniho

Pětačtyřicetiletá Giorgia Meloni, velká milovnice knih od J. R. R Tolkiena, jejíž politická filosofie částečně vychází z děl tohoto autora, míří k italskému premiérskému postu. S politikou aktivně koketuje již od svých patnácti let, kdy se přidala k mládeži Italského sociálního hnutí (MSI), tedy uskupení, které bylo nasáklé fašismem už od Mussoliniho. MSI se sice v roce 1995 zdánlivě distancovalo od svých fašistických kořenů, když se přejmenovalo na Národní Alianci (AN). Avšak Meloni později v rozhovoru pro francouzskou stanici prohlásila, že (citujeme) „Mussolini byl dobrý politik, nejlepší za 50 let.“ Nakolik se tedy vytratily fašistické ideály z této organizace necháme na posouzení laskavého čtenáře.

Strana AN se později spojila s Berlusconiho stranou Vzhůru Itálie a díky úspěchu koalice ve volbách se Meloni stala součástí vlády coby ministryně mládeže. Zlom ale přišel roku 2012, kdy se začala zajímat o zásadní projekt v její politické kariéře – stranu Fratelli d’Italia neboli Bratři Itálie. Politička silně brojí proti genderové ideologii a staví se na stranu tradičních křesťanských hodnot a lá motto bůh, vlast a rodina. Strana je silně antiimigrační a mnoho lidskoprávních aktivistů se obává, že s její vládou dojde k ohrožení práv menšin v zemi. Ačkoliv Meloni popírá, že by její strana byla fašistická a stavěla se proti demokracii, vzhledem k minulosti uskupení, a hlavně prezentaci strany v kampani se nelze divit, že mnoho lidí v zemi se vlády v čele s Bratry Itálie upřímně bojí. 

Pravicová koalice s pestrou paletou názorů

Strana Bratrů Itálie, jejímž lídrem je právě Meloni, je součástí již zmíněné pravicové koalice, která se mj. skládá také z Berlusconiho strany Vzhůru Itálie a uskupení Lega Mattea Salviniho. Tato koalice je pestrou paletou politických názorů, ve kterých se lídři navzájem evidentně neshodnou. Co je ale zajímavé, že narozdíl od tradičně proruských lídrů Berlusconiho a Salviniho, Giorgia Meloni prosazuje proukrajinskou politiku – schvaluje dodávky zbraní napadené zemi i pokračování sankcí vůči Rusku. Vzhledem ke složení vlády se ale uvidí, nakolik podpora Ukrajiny zůstane stejná, jelikož její dva další spojenci razí proruskou politiku a Meloni bude pravděpodobně muset v určitých bodech svůj program korigovat.  Na druhou stranu, jedním z velkých poražených voleb je právě Matteo Salvini, jehož Lega dostala pouhých 8 %, což je nejhorší výsledek za posledních 20 let. S tím proruským směřováním koalice to tak nemusí být až tak horké…

Kde se zrodil úspěch Bratří Itálie

Giorgiina strana zaznamenala raketový nárůst, když od posledních voleb vystřelila ze 4 % na současných 26 %. Kde se vzaly kořeny jejího úspěchu? Bratři Itálie byli ve středomořském státě dlouhou dobu jedinou silnou opoziční stranou, která svojí efektivní kampaní dokázala přivést voliče (nejen) ostatních pravicových stran na svou stranu – a to právě v době, kdy předešlá vláda fatálně selhávala ve výkonu své funkce a země zažívala politickou nestabilitu. Ve spojení s tím, že levicové strany předvedly slabé kampaně a také se silným charismatem Meloniové nastartoval tento mix faktorů vítěznou jízdu, která skončila úspěchem strany ve volbách. Pravicová koalice si před volbami stanovila, že nejúspěšnější lídr se stane premiérem. A právě proto k italskému kormidlu poprvé v historii míří žena.

Evropské trio zla?

Mezi evropskými lídry v současnosti panuje nejistota a jedním z dalších důvodů, proč je nová vláda tak obávaná, je i blízkost jejích stranických elit k politickým režimům, které panují v Maďarsku a Polsku. Všichni tři lídři mají dobré vztahy s Viktorem Orbánem a jejich sympatie jsou patrné i k vedení Polska pod dohledem Jarosława Kaczyńského. Vyvstává tudíž otázka, zda se v Evropě nezrodí opoziční trio států, které by mohly tvořit silnou protiváhu k partnerství Francie a Německa a zdali nebudeme svědky souboje o podobu evropských hodnot a dalšího směřování unie. Respektive, my už těmi svědky jsme. Bude ale také zajímavé sledovat vývoj těchto vztahů s dalším postupem války na Ukrajině, protože – jak známo – Poláky rozhodně nemůžeme podezřívat ze sympatií k Rusku. Pomyslné evropské trio zla se tak vůbec nemusí konat.

Výsledky italských voleb nám nicméně ukázaly, že je důležité mít neustále na paměti vlastní historii, dbát na to, komu dáváme svůj hlas a bedlivě sledovat počínání extrémistů a krajních názorových proudů. Jsou to totiž právě časy krize, které těmto uskupením dávají živnou půdu, a Itálie je toho ukázkovým příkladem. Teprve čas ukáže, jak moc ultrapravicově se bude nová vláda chovat a zda budeme svědky novodobé vlády neo-fašistů v Itálii – mimochodem, skoro přesně sto let od pochodu na Řím, kterým si Mussoliniho fašisté definitivně uzurpovali absolutní moc.

Grafika: Jakub Janega