Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi Evropanem!

Barbora Petrovićová

Tak které cizí jazyky ovládáte? Angličtina, němčina, španělština? Otázka, která se objevuje v kdejakém dotazníku, u pohovoru v práci, na letišti a asi bychom přišli s nekonečným výčtem příležitostí. Je pravda, že domluvit se rukama-nohama je taky cesta a občas nám nic jiného nezbude. Ale pak se nemůžeme divit, když dojde k nějakému faux pas. Zkrátka hovořit více jazyky je pro Evropana základ!

Před týdnem 21. února byl Den mateřského jazyka, ale jak dnes víme, mladému člověku krásný jazyk český (respektive jakákoliv mateřština) úplně nevystačí a bez univerzální angličtiny se dnes už prakticky neobejdeme. No a před angličtinou to byla například němčina, francouzština, ruština nebo španělština, které se hojně vyučují v mnoha evropských zemích. 

A je to tak dobře! V Evropě se čím dál více mísí rozličné kultury, a ne nadarmo se říká, že kulturu lze poznat především skrze jazyk. A setkávání kultur výrazně usnadnila bezhraniční propustnost, díky, Schengene! S tím, jak se nám rozrůstá EU, přibývá také jazyků. Právě teď má EU rovných 24 úředních jazyků, přičemž k asi největšímu nárůstu došlo v roce 2004. Posledním přidaným úředním jazykem je chorvatština. A i když Evropská unie zaručuje komunikaci v jakémkoliv z úředních jazyků, přece jen je nutné znát alespoň jeden cizí jazyk. Jak jsou na tom s touto znalostí obyvatelé Evropy?

Kolik jazyků umíš…

Česká republika si vede vcelku solidně a vlastně více než 91 % obyvatel mluví více než jedním jazykem. To nemohou říct například Slováci nebo Španělé, kde mluví více jazyky zhruba 40 % populace. S přehledem pak vede Belgie, kde více než 97 % obyvatel ovládá více jazyků. Nicméně tato čísla nejsou pro mnohé z nás velkým překvapením. Belgie je centrem Evropské unie a přirozeně se v ní setkávají různé kultury. Česko je pak tranzitní zemí s poměrně komplikovanou historií, kde donedávna byla povinná ruština.

Nicméně ačkoliv si vede Česká republika v hodnocení dobře, tak máme jeden oficiální jazyk: češtinu. Je tedy zapotřebí poukázat na další jazykové kategorizace zemí. Odlišnou kapitolou jsou totiž státy, ve kterých nalezneme více oficiálních jazyků.

Takovou zemí je Švýcarsko se čtyřmi oficiálními jazyky: němčinou, francouzštinou, italštinou a rétorománštinou. Švýcarsko s tímhle počtem jazyků v Evropě celkově vede. Většina populace ovládá němčinu, nejméně se potkáme s rétorománštinou. Ale neplatí pravidlo, že každý Švýcar ovládá všechny čtyři jazyky. Právě naopak. Pouze 36 % populace mluví více než jedním jazykem.

V závěsu za Švýcarskem nalezneme zmiňovanou Belgii. Ta je odlišný případ, jelikož přece jenom drtivá většina populace ovládá více jazyků. V Belgii nalezneme tři oficiální jazyky: vlámštinu (takovou soft verzi nizozemštiny), francouzštinu a němčinu. A takovým opravdu malým překvapením může být Lucembursko. Tato malinká země má také tři oficiální jazyky, a to francouzštinu, němčinu a lucemburštinu.

Do další kategorie s dvěma úředními jazyky spadá například Malta s maltštinou a angličtinou (a trošku neofiko znakovou maltštinou), další je například Finsko s finštinou a švédštinou. A co nám toto porovnání ukázalo? Především že více úředních jazyků neznamená větší znalost druhého jazyka.

Vymírající chuťovky

Základní jazyky evropských států známe, ale slyšeli jste například někdy termíny Wymysorys, Ume Sami, Karaim? Nenechte se mýlit, nejedná se kupříkladu o názvy jídel, i když by to k tomu mohlo svádět! Jde o evropské jazyky, které doslova bojují o přežití. A v tomto případě platí, že existují místa v Evropě, kde vám ani strýček Google překladač nepomůže.

Jazyk, který se schovává pod názvem Wymysorys, není České republice tak daleko, jelikož ho najdeme přímo v Polsku! Domluvíte se s ním pouze v jednom městečku jménem Wilamowice, ovládá jej zhruba 70 lidí a zařadili bychom ho mezi germánské jazyky. V podstatě se jedná o takového hybrida, který vznikl smícháním skotského jazyka, nizozemštiny nebo také vlámštiny. Na konzervativní Polsko není špatné!

A u Polska se do určité míry ještě chvilku zdržíme. V Polsku můžeme slyšet ještě karaimštinu, nicméně tu nalezneme také v Litvě nebo na Ukrajině. Karaimština má zhruba 80 rodilých mluvčí a jedná se o tzv. turkický jazyk s hebrejskými vlivy. Ostatně jim hovoří pouze určitá židovská skupina, která ve většině žije ve městě Trakai v Litvě.

Od Litvy poputujeme trochu více na sever do Švédska, kde najdeme specialitku v podobě Ume Sami a Pite Sami. Oba jazyky se úzce vážou k řekám v severním Švédsku, tedy k řekám Pite a Ume. Jazyk Ume Sami ovládá skupinka 10–20 starších Švédů a jedná se vlastně o první Sami jazyk, který byl sice sepsán, ale nikdy nedostal oficiální formu. To Pite Sami ovládá o něco větší skupinka… No, vlastně takové dvě třídy na základní škole, tedy 25–50 lidí.

Dědictví

Mnohojazyčnost v Evropě je krásná. Dokonale podtrhuje unijní heslo „Jednotná v rozmanitosti“. Jednotlivé země si do značné míry opatrují jak svůj mateřský jazyk, tak dnes už i miniaturní jazykové skupiny, jejichž odkaz nezřídka bývá zapsán v seznamech nehmotného kulturního dědictví. Je ale i pravdou, že se nám jazyky slévají a ty neživotaschopné postupně odumírají, to je přirozený vývoj. Jak jste ale mohli číst, i když se taková angličtina zdá všudypřítomná, možná až nepřiměřeně kolonizující běžný život (schválně si zkuste všimnout, kolik přejatých nebo čistě anglických slov za den řeknete!), mnohojazyčnost zůstává charakteristickým znakem Evropy. A dává ji tak nezaměnitelný ráz, který obyvatele starého kontinentu nutí být ještě více Evropany. Protože kolik jazyků umíš, tolikrát jsi Evropanem!

Grafika: Jakub Janega