Když brexit střídají bregrets

Napsáno dne 1. 6. 2023.

Antonín Nenutil

Euforka je zpátky a dnes s vámi zavítá až do svébytné Velké Británie, kde se nedávno ujal trůnu nový panovník Karel III. (psali jsme zde). V dnešním příspěvku se však nebudeme věnovat králi ani britské vládě. Dneska zavítáme do svědomí Britů – ano, čtete správně, ale nebojte! Rozhodně se nebudeme pouštět do žádných spirituálních záležitostí, naopak. Omrkneme spolu jedny nedávné průzkumy a povíme si, jak to dopadá, když voliči skočí na špek populismu. Tak si držte klobouky, bude to jízda!

Psal se rok 2016, ve Velké Británii se toho času přehouplo jaro do astronomického léta a politické kampaně před zásadním referendem byly na vrcholu. Billboardy o tom, jak si máte vzít zpátky kontrolu, už se vám tou dobou dávno vryly do povědomí a nejedna rodina se pohádala o tom, která cesta, zda ta o setrvání či opuštění Evropské unie, je ta správná pro jejich milovanou zem. Nervozita vrcholila. Britové měli tehdy v rukou osud své země i svých dětí.

Jak tehdejší referendum dopadlo, víme všichni, je to až slavný příběh o tom, jak populismus porazil zdravý úsudek. V dnešním příspěvku s Euforkou nebudeme mluvit o této nešťastné etapě britských dějin, nýbrž o tom, jak dnes brexit vnímají sami Britové. A možná vás už z názvu tohoto příspěvku ani tak nepřekvapí, co se v něm dnes dočtete. Protože onen britský sen, do kterého se měli Britové po opuštění Evropské unie pravidelně probouzet, se evidentně obrátil v prach.

Co nám říkají průzkumy?

Průzkum YouGov z minulého týdne ukazuje, že 62 % dotázaných souhlasí s tvrzením, že brexit byl spíše neúspěchem než úspěchem, a pouze 9 % jej považuje za „spíše úspěch“. Dalších 20 % jej označuje za obojí, zatímco zbývajících 9 % si není jistých. Co z toho vyplývá? No evidentně to, že britská veřejnost nějakým způsobem reflektuje, že věci nedopadly tak dobře, jak mohly, což vyvolává otázku, zda národ nemá nějaké „bregrets“, jak již novináři trefně pokřtili lítost, smutek a zklamání z pobrexitového vývoje.

Teď si možná někteří z vás říkají, že to nemusí nic znamenat, vždyť přece nevíme, kolik z těch 62 % respondentů mohlo být zastánců tábora Vote Remain, tedy kampaně za setrvání Británie v EU. No, vtip je v tom, že my to právě víme, tudíž můžete směle pokračovat ve čtení, i pokud vás napadla tahle úvaha.

Rozvrat ve vlastních řadách

Průzkum YouGov mimo jiné ukazuje, že více než třetina těch, kteří v referendu podpořili vystoupení Velké Británie z EU, se domnívá, že brexit byl spíše neúspěchem než úspěchem! Třetina! To je historické maximum; v celkových číslech považuje 37 % voličů brexitu výsledek spíše za neúspěch, 35 % jej nevidí ani jako neúspěch ani jako úspěch a 20 % jej v současné době považuje spíše za úspěch.

Abychom byli kompletní, nesmí chybět ani statistiky druhého tábora – voličů Vote Remain. Zde už výsledky nejsou takovým překvapením. Hlasující pro setrvání v EU se předvídatelně v drtivé většině domnívají, že brexit byl neúspěchem, přičemž 89 % z nich souhlasí s výrokem „spíše neúspěch“.

O to více se nabízí otázka, zda Spojené království netrpí „bregretem“. Počet lidí domnívajících se, že národ měl pravdu, když v roce 2016 hlasoval pro odchod, klesl na historicky nejnižší úroveň, a to na 31 %. Většina (56 %) se domnívá, že to byla špatná volba. Situace se takto dramaticky – a pro nás i některé další víceméně pochopitelně – vyvíjí od přelomu let 2021/2022, kdy do pobrexitového vývoje vstoupila covidová pandemie, která s sebou přinesla další zhoršení ekonomického vývoje.

Pro fajnšmekry, kteří by si rádi přečetli kompletní data, přikládáme odkaz.

A aby toho nebylo málo, už i politici, kteří za brexit dříve tak vehementně bojovali dnes ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Tak například bývalý předseda strany UKIP a bojovník za brexit Nigel Farage minulý týden v pořadu BBC Newsnight vyjádřil své zklamání z toho, jak se věci vyvíjely. Větu začal slovy „Brexit selhal…“, avšak moderátor ho přerušil dříve, než mohl dokončit, co říkal. Ještě ale řekl: „Brexit se nám nepodařilo uskutečnit a toryové nás velmi, velmi zklamali…“. Že by revoluce pomalu ale jistě začala požírat vlastní děti?

„Z Brexitu jsme nakonec netěžili ekonomicky tak, jak jsme mohli. A bohužel musím říct, že jediné, co Brexit prokázal, je to, že naši politici jsou asi tak stejně k ničemu, jako byli komisaři v Bruselu.
Tohle jsme naprosto nezvládli.“
Nigel Farage

Kdo nese vinu?

Brexit se tak v očích Britů evidentně vyjevuje jako stále větší chyba, kdo však za tuto chybu nese odpovědnost? Většina voličů odchodu přičítá vinu současné konzervativní vládě. Celkem tři čtvrtiny z nich tvrdí, že „brexit měl potenciál být úspěšný, ale jeho realizace touto a/nebo předchozími vládami jej učinila neúspěšným“. Aspoň takhle hovoří průzkumy, jenomže realita je vždy mnohem složitější.

Vinu nenese pouze konzervativní vláda, neschopná podniknout takové kroky, které by uspokojily masy voličů. Podstatnou část viny nesou především voliči samotní, protože uvěřili lžím populistů a nechali sebou po celou dobu kampaně manipulovat politiky, kterým dost možná o blaho jejich země ani nikdy nešlo.

Poučení do budoucna

Lze si vůbec vzít z brexitu nějaké poučení? Tyto úvahy přenecháme kolektivnímu britskému svědomí. Avšak my kontinentální Evropané, stále žijící v blahobytu, který nám mimo jiné zajišťuje právě členství v Evropské unii, máme stále možnost se poučit a reflektovat dění za kanálem. V Evropě nadále existují populisté, kteří by nejraději vyvedli své národní státy mimo hranice EU a nezdráhají se dennodenně lhát, manipulovat a rozdělovat společnost. A měli by to být právě voliči, kdo tyto hrozby včas rozpoznají a nenechají populismus rozhodovat o osudech svých zemí. Jenže když on si ten populismus nese takový nenápadný půvab…

Abychom ale nebyli až tak negativní, dopřejme si pozitivní tečku na závěr. Ačkoli již rozhodnutí referenda nelze vzít zpátky, Velká Británie se poslední měsíce Bruselu neustále přibližuje, namísto toužebného oddalování. Ani vztahy mezi Brity a EU nejsou tak chladné, jak se mohlo zdát; za vlády Rishiho Sunaka se totiž Británie jako by přibližovala a přibližuje směrem k Bruselu, a kromě toho se rovněž podařilo řešit horké body vzájemných vztahů, jako byl například problém severoirské hranice.

Grafika: Jakub Janega