Karafiáty pro demokracii

Antonín Nenutil

Euforka je zpátky a v dnešním článku vás vezme do tepla na jih Evropy: do Portugalska. Tato malebná země dobrého vína, pastel de nata a kvalitního fotbalu si dnes připomíná významné politické výročí, které zásadním způsobem ovlivnilo její dějiny. Tušíte? Pojďme se na to podívat!

Pokud stále nevíte, bavíme se o tzv. Karafiátové revoluci, která v Portugalsku před 50 lety svrhla diktaturu, vyhnala autoritářskou vládu a zavedla demokracii, čímž zemi otevřela dveře do Evropského společenství a pevně ji ukotvila v demokratické rodině evropských států. Jaké však bylo Portugalsko před onou revolucí z 25. dubna 1974? A proč je tento den pro Portugalce tak důležitý? Přijměte pozvání na historický exkurz!

Portugalská cesta k autoritářství

Oblast dnešního Portugalska byla osídlena lidmi už před 400 000 lety a od té doby byla země baštou celé řady národů, které se zde střídaly u moci. Od Féničanů, Keltů, Římanů až po Araby – ti se zde, stejně jako ve Španělsku, usídlili na několik staletí. Avšak na rozdíl od Španělska se Portugalsko z arabské nadvlády vymanilo o dvě století dříve, když byla roku 1250 završena portugalská reconquista (Španělská vyvrcholila roku 1492). Ve stejném roce byly položeny základy portugalského království.

Portugalsko se pak v průběhu 15. století za působení prince Jindřicha Mořeplavce, syna portugalského krále Jana I., stalo průkopníkem zámořské expanze a získávalo rozsáhlé koloniální državy v zámoří. A byť coby jedna z prvních koloniálních velmocí (společně se Španělskem) nedosáhlo takového rozmachu jako Británie, portugalský vliv je ve světě evidentní dodnes. Globální expanze však nakonec Portugalsko vyčerpala. Po vymření rodu Avizů roku 1580 bylo přinuceno k personální unii se Španělskem.

Spojení dvou korun do Iberské unie připravilo Portugalsko o nezávislou zahraniční politiku a vedlo k jeho zapojení do osmdesátileté války mezi Španělskem a Nizozemskem. Od roku 1595 do roku 1663 Nizozemci dobyli mnoho portugalských kolonií a převzali šíři jeho obchodních zájmů v Brazílii, Africe, Indii a na Dálném východě, což vedlo ke ztrátě portugalského indického námořního obchodního monopolu. Portugalsko v průběhu staletí přišlo o postavení koloniální velmoci a ztratilo řadu svých držav. Země však setrvala královstvím až do roku 1910. Tehdy vznikla Portugalská republika.

Ditadura Nacional

Nová Portugalská republika po svém vzniku neprožívala právě světlé chvíle. Během první světové války Portugalsko sice stálo na straně Dohody, avšak Velká válka radikálně oslabila portugalskou ekonomiku. V lednu a únoru 1919 proběhl pokus o obnovení monarchie, v severní části země byla vyhlášena Severní monarchie (Monarquia do Norte); 13. února 1919 bylo povstání potlačeno a republika uhájena, jenomže tamější nepokoje neměly konce a byly stále silnější. To vedlo ke krizím a roku 1926 došlo k prvnímu vojenskému puči, který vedl k nástupu vojenské diktatury. Byl rozpuštěn parlament, zakázány všechny politické strany a zavedena cenzura. Vojenští důstojníci tvrdé linie zbavili liberály a demokraty všech úřadů. Během této doby se neobjevil žádný jasný vůdce, protože diktaturu vedla koalice nižších vojenských důstojníků, z nichž někteří byli integralisté (krajně pravicoví monarchisté).

Po rezignaci republikánského premiéra a prezidenta republiky 30. května téhož roku se obou funkcí ujal námořní důstojník José Mendes Cabeçadas Júnior, ale po konfliktech s dalšími pučisty byl nucen 17. června rezignovat. Na jeho místo nastoupil generál Gomes da Costa, vůdce puče z 28. května, který převzal posty premiéra i prezidenta republiky. Gomes da Costa nebyl nakloněn stálé vojenské diktatuře, a v důsledku toho byl 9. července svržen převratem vedeným autoritářským generálem Antóniem Óscarem de Fragoso Carmonou, který převzal oba nejvyšší úřady státu a přisvojil si diktátorské pravomoci. Carmona setrval v úřadu předsedy vlády do 18. dubna 1928, prezidentský post si ale udržel až do své smrti 18. dubna 1951. Autoritář upevnil svou moc a mezi lety 1928 až 1933 vytvořil režim tzv. národní diktatury (Ditadura Nacional).

Antonio de Oliveira Salazar a jeho Estado Novo

Režim národní diktatury měl ke stabilitě daleko; uvnitř mocenských struktur probíhaly zápasy o moc mezi vojenskými elitami a do toho všeho zasahovala také církev či jiné politické tábory. Ve všem tom zmatku se na scéně objevil Antonio de Oliveira Salazar, ministr financí a zástupce národně-katolického křídla, který stál proti vojenským důstojníkům. Jeho vliv začal postupně narůstat na úkor jeho soupeřů a byl stále mocnější. Díky půtkám, manipulacím a rozporům uvnitř stávajícího režimu se Salazar 5. července 1932 stal premiérem a v roce 1933 dokázal reorganizovat celý režim ve svůj prospěch. Vznikl tak tzv. Nový stát (Estado Novo). V referendu byla schválena nová ústava, jež definovala Portugalsko jako korporativní, jednostranickou a multikontinentální zemi. Jedinou povolenou stranou byla Národní unie (União Nacional), nový zákoník práce (Estatuto do Trabalho Nacional) zakazoval všechny svobodné odbory. Salazarův nový režim přinesl systém cenzury a také vytvořil politickou policii PVDE (Policie de Vigilância e de Defesa do Estado).

Rok 1936 zažil vyostřenou situaci ve Španělsku, načež Salazar převzal ministerstvo války a vyhlásil politiku neintervence. V době občanské války ve Španělsku formálně vyhlásil neutrální postoj, ale ve skutečnosti podporoval nacionalistického a katolického vůdce Franciska Franka. Do Španělska se přes Portugalsko – navzdory oficiálnímu zákazu – převážely zásoby a vojenská výzbroj. Válečné ohrožení Portugalska dalo proniknout fašistickým tendencím, vznikly fašizující organizace Portugalská mládež a Portugalské legie, které měly kulturně a s použitím síly chránit režim. V březnu 1939 podepsal Salazar smlouvu o přátelství a neútočení s Frankem, stojícím před brzkým vítězstvím.

Po vypuknutí druhé světové války Salazar za Portugalsko vyhlásil neutralitu. V červnu 1940 podepsal se Španělskem deklaraci, kde Portugalsko vyhlásilo přísnou neutralitu a Španělsko „stav neútočení“.  Po celou dobu války byla na neutrální Portugalsko uvalena blokáda. Režim proto zavedl státem řízené hospodářství a přídělový systém. Prohlubování hospodářské krize vyvolalo řadu stávek. Také se aktivizovala komunistická a demokratická opozice, kvůli vlastním rozporům ovšem nezískaly dostatek síly k akci.

Po konci druhé světové války vypukla válka studená a Portugalsko se nacházelo ve sféře západního vlivu. Salazar proto podporoval poválečné spojenectví se Spojeným královstvím a USA.  V srpnu 1948 Portugalsko přijalo Marshallův plán a v dubnu 1949 se pod Salazarovým vedením stalo členem NATO. V 60. letech se pak země přidala k integračním projektům OECD a EFTA. V poslední dekádě své vlády vedl Salazar předem prohraný boj o kolonie a o udržení stagnujícího režimu, který se sám vyčerpal. V období dekolonizace bylo totiž Portugalsko ostře kritizováno většinou mezinárodního společenství a Estado Novo bylo jedním z nejdéle přežívajících autoritářských režimů v Evropě.

Salazarův režim byl konzervativní, korporativistický a nacionalistický a vynucoval portugalský tradiční katolicismus. Jeho politika předpokládala udržení Portugalska jako koloniální mocnosti, přičemž Angola, Mosambik a další portugalské kolonie byly označovány za rozšíření samotného Portugalska, které „primitivním a barbarským“ národům v afrických a asijských državách údajně přineslo civilizaci a osvětu v podobě křesťanství. V rámci Estado Novo se Portugalsko pokusilo udržet pohromadě obrovskou koloniální říši, rozkládající se na třech kontinentech, zatímco ostatní evropské státy se již z velké části svých bývalých kolonií zbavily.

Stále silnější opoziční hlasy volaly po Salazarovu odvolání, on je však vždy s pomocí armády umlčel. Zachování koloniálního impéria v období dekolonizace narušovalo i zahraniční spojenectví režimu; Salazar tím ztrácel stále více spojenců. V roce 1968 utrpěl závažné zranění mozku po pádu z lehátka a brzy poté i mozkovou příhodu, což mu nedovolilo pokračovat v práci. António Salazar zemřel 27. července 1970 v Lisabonu, avšak jeho autoritářský režim, který vybudoval, přežíval v osobě jeho nástupce Marcela Caetana. Až náhle nastal 25. duben 1974…

Karafiáty, kam se podíváš

Jak již bylo naznačeno, smrtí Salazara Estado Novo nekončilo; v zemi pokračovala diktatura, avšak nespokojenost veřejnosti s celkovou situací v zemi a také s koloniální válkou, kterou země vedla v Africe, se den co den zvyšovala. Změny se začaly čím dál víc přibližovat. Za počátek karafiátové nebo také dubnové revoluce, jak jí dnes říkáme, je považován protest levicově orientovaných důstojníků nižších hodností z Portugalských ozbrojených sil proti režimu. Tito důstojníci byli sdruženi v tzv. Hnutí armádních sil neboli MFA (Movimento das Forças Armadas), na jejichž stranu se později přidaly i guerillové složky bojující za nezávislost portugalských kolonií v Africe.

MFA 25. dubna 1974 provedlo levicový vojenský převrat. Portugalské rádio v noci z 24. na 25. dubna 1974 odvysílalo píseň Grandola, Vila Morena, která se stala symbolem revoluce. Píseň složil a otextoval v portugalském režimu Antonia Salazara zakázaný zpěvák Zeca Alfonso. Jeho píseň v tu noc poslouchala spousta lidí, a následně dala do pohybu události, jež přinesly konec portugalské diktatury. Píseň byla signálem pro ozbrojené povstání vedené mladými armádními důstojníky.

V ulicích Lisabonu a dalších měst oslavovali lidé vojáky jako osvoboditele. Rudé karafiáty, které daly revoluci jméno, vkládali vojákům do klop u uniforem a také do hlavní jejich zbraní. Karafiátové revoluce byla velmi rychlá a relativně poklidná, zemřeli během ní čtyři demonstranti. Před budovou tajné policie, hlídané věrnými prorežimními jednotkami, začali vojáci do demonstrantů střílet. Prvního května vytáhly statisíce lidí do ulic. Převrat byl úspěšný. Ukončil jednu z nejstarších a nejdéle trvajících evropských diktatur, v níž byly potlačovány základní svobody.

Portugalsko po karafiátové revoluci zastavilo své koloniální války a vzdalo se držav v Africe a Atlantiku. Kromě toho byla sepsána nová demokratická ústava, došlo ke zrušení cenzury a propuštění politických vězňů. Portugalsko se v nové fázi svých dějin zařadilo po bok demokratických států na Evropském kontinentu, a co víc, vlivem domácích politických změn započala jeho cesta do Evropského společenství; završena byla po tvrdém úsilí v roce 1986.

Portugalská historie je nám všem připomínkou, že autoritářství má v Evropě své hluboké kořeny, a to napříč celým kontinentem. A tak i dnes, po 50 letech, kdy v Evropě opět sílí autoritářské tendence, je dobré si připomenout tyto dubnové události roku 1974, které vlily lidem do žil naději, že svoboda může vyhrát nad bezprávím.

Grafika: Jakub Janega