Jedni pěkně do EU a druzí do NATO

Anna Fliegerová

Tak se nám EU konečně shodla! Tedy ne, že by těch shod letos nebylo více, ale v tomto případě se jedná o shodu zcela zásadního významu. Prezidenti, prezidentky, premiéři a premiérky zastupující členské země před týdnem (23. června) na summitu v Bruselu schválili žádosti o udělení statusu kandidátských zemí Moldavsku a Ukrajině. Předmětem jednání byla i Gruzie, která má však stále problém s plněním některých z podmínek Evropské komise, které jsou pro vstup zásadní. Kdo se vzteká? Proč? A jak už dlouho?

A druhé takové kombo se odehrálo takřka týden na to, když Turecko odblokovalo jednání o vstupu Finska a Švédska do NATO. Na summitu v Madridu o tom informoval generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, a to jen chvíli po tom, co vydal oficiální vyjádření finský prezident Sauli Niinistö. Co teď zbývá, aby se Finsko se Švédskem přidali ke 30 členským zemím NATO? V podstatě stačí, aby přijaly pozvánku či pomyslnou žádost o přátelství, ale jako vždycky, ani toto není až tak jednoduché. Proč Turecko z “ničeho nic” změnilo názor?  A co je ještě potřeba, aby se ze zemí staly plnohodnotní členové NATO? Pojďme se na to podívat!

Jsme to ale pašáci! 

Prezident Zelenskyj označil moment, kdy byl Ukrajině udělen status kandidátské země, za „historický moment v mezinárodních vztazích“, a my s ním nemůžeme než souhlasit. Ukrajina se o členství začala ucházet spolu s Gruzií a Moldavskem 24. února, tedy v den začátku ruské invaze na ukrajinské území. I moldavská prezidentka Maia Sandu spolu s nedávno znovuzvoleným francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem se shodli, že jde o historickou chvíli, která dokazuje jednotu evropské sedmadvacítky, a že my všichni ji Ukrajině nepochybně dlužíme za boj za naše společné hodnoty, který již po dlouhých 18 týdnů vede proti Rusku. Ursula von der Leyen zase mluvila o posílení celé unie „tváří v tvář“ i těm největším hrozbám. No co vám budeme povídat, všichni si tam hezky a pozitivně řekli, že jsme pašáci a celé to bylo dojemné.

Ale to není fééééér!

A vlastně úplně všichni z toho tak rozjaření nebyli. A teď mluvíme o Balkáně. Ano, Albánie, Severní Makedonie, Černá Hora a Srbsko, které žádají o členství kolikrát už více než 10 let, tak trochu nesouhlasí s tím, jakou pozornost si vysloužily Ukrajina a Moldavsko. Především se jim nelíbí, s jakou rychlostí se v případě dvou nových kandidátských zemí postupovalo. Jen pro úplnost:

• Albánie požádala o členství v r. 2009 a kandidátský status dostala roku 2014
• Severní Makedonie požádala v r. 2004 a kandidátský status dostala roku 2005
• Černá Hora požádala v r. 2008 a kandidátský status dostala roku 2010
• Srbsko požádalo v r. 2009 a kandidátský status dostalo roku 2012
• Turecko požádalo už v r. 1987 a kandidátský status dostalo roku 1999

Samozřejmě z té naší lidské stránky chápeme, proč si balkánské země připadají podvedené, ale na druhou stranu podíváme-li se na fakta, je zřejmé, že je čeká ještě dlouhá cesta. A protože z tohoto článku nechceme udělat esej o 36 000 znacích, důvody, proč jejích plné začlenění trvá tak dlouho, si můžete připomenout v našem rozhovoru (1. a 2. díl) s europoslankyní Markétou Gregorovou. Země jsou zkrátka frustrované a není možné jim to i přes jejich nedostatky mít za zlé vzhledem k současné kritické situaci.

https://euforka.eu/sirsi-unie-jako-zaruka-vetsi-bezpecnosti/

https://euforka.eu/i-pres-rozpory-ma-kazdy-bezpecnostne-ekonomicky-projekt-smysl/

Něco za něco…

Další jobovkou pro Rusko jsou pak Finsko a Švédsko, které konečně mohou obdržet pozvánku do NATO. Do 28. června všem házelo klacky pod nohy Turecko, které si kladlo zvláštní podmínky. Těmi bylo například vydání v Turecku stíhaných osob za terorismus právě Finskem a Švédskem. Dále si Ankara zajistila sdílení informací v problematice boje proti terorismu mezi státy a došlo i na otázku omezení prodeje zbraní Turecku ze strany Finska a Švédska. Takže Erdoğan si v Ankaře píská, bo dostal, co chtěl. Anebo ne? Analytici se spíše shodují, že toho Turecko zas až tolik nedostalo a Erdoğan že svěsil krovky až překvapivě brzo.

Přestože je pozvánka tím pravděpodobně nejdůležitějším krokem, je nicméně stále potřeba, aby všech 30 zákonodárných sborů členských zemí NATO hlasovalo pro. Ale Jens Stoltenberg mluvil především o jasném vzkazu Putinovi: demokratický svět se jen tak nenechá zastrašit byzantinským diktátorem, a když bude potřeba, pevně se semkne na obranu svobody, vlády práva, důstojnosti a lidských práv. A tak Vladimir Vladimirovič dosáhl přesného opaku, než o co usiloval: když nechtěl mít Severoatlantickou organizaci u svých hranic, bude jí tam mít o to víc. Samotné Finsko se Švédskem potvrdily, že podnětem pro vstup do NATO byla (co dneska taky jiného) ruská agrese.

O všech těchto krocích si povídáme už od začátku Putinovy agrese a fakt, že jsme se konečně (trochu) přiblížili k rozšíření obou demokratických organizací, a tak i k jednotnější Evropě, je něco, z čeho můžeme mít opravdovou radost. Pravda, není to vítězství, ve které všichni doufáme. Ale zase jsme se k němu o kousek posunuli. Euforka tak doufá, že celé to blažení zvedne náladu vám všem a dopřejeme si společně pozitivní vstup do prázdninové sezóny.

Grafika: Jakub Janega