I přes rozpory má každý bezpečnostně-ekonomický projekt smysl
Anna Fliegerová, Markéta Gregorová
Před týdnem jsme vám nabídli první část rozhovoru s poslankyní Evropského parlamentu za Piráty Markétou Gregorovou. Dnes pro vás máme druhou část, v níž přišla řada na otázku plnění Green Dealu (tzv. Zelené dohody pro Evropu) v případě přidružení států při východní hranici Evropy, snížení závislosti na ruském plynu či obnovu válkou zničené Ukrajiny.
Na začátku rozhovoru jsem zmínila, že o vstup do EU se – a to především v několika posledních týdnech – zajímá Moldavsko, Severní Makedonie, Gruzie a samozřejmě Ukrajina. Vy jste mi na tuto otázku svým způsobem už odpověděla, ale mohla byste prosím více rozebrat, jak bude k těmto zemím a k jejich přijetí přistupováno? Bude přístup ke každé zemi stejný nebo je Ukrajina v současné situaci prioritou?
Ke všem zmíněným zemím se přistupuje stejně a k žádné z nich se přistupuje stejně. Přistupuje se k nim stejně z hlediska nastavených pravidel. Tedy že všechny země musejí splnit Kodaňská kritéria. Všechny musejí začít asociační dohodou, tzv. dohodou o přidružení, následně statutem kandidátské země apod. Všechny budou muset podniknout ty reformy, které musí. Ale tady se to právě liší. Každá země má mezery jinde. Každá má své výzvy jinde. A každá může přispět i do EU něčím jiným. To znamená, že potom ty samotné přístupové rozhovory a i reformy, které potřebují udělat, jsou jiné a v tomto ohledu přistupujeme ke každé zemi co nejindividuálněji, jak jen to lze. Aby byly jak schopné plnit reformy, tak i motivované.
Jen taková poznámka na okraj. Hodně lidí i v minulosti předpokládalo, že ty země tak nějak chtějí, nějak na tom pracují apod. Ale já jsem s představiteli těch zemí často mluvila a oni říkali, že pokud EU sama nedává určité podněty, tak motivace občanů a celé země klesá. Protože oni mají pocit, že celý ten proces trvá roky a desítky let. A vlastně EU je nechce, tak proč by se snažili. Ono to není automatické. Protože občas prostě ta vidina toho, co EU představuje, vymizí v té společnosti. I my jako EU stále potřebujeme mít prezenci, dávat najevo, že o ně máme zájem. A udávat jim cesty, kterými se mohou vydat, aby se k nám přiblížili. Musíme být proaktivními partnery.
Když se podíváme na současnou kritickou situaci, dá se předpokládat, že další země, aby samy sebe dokázaly chránit, popř. se staly součásti EU, která je bude svou velikostí chránit, budou chtít vstoupit do unie? Očekáváte nějaký velký příliv zemí?
Nemyslím si, že teď bude větší příliv. Jelikož ty další země, které jsou řekněme nejpravděpodobněji další na pořadí, např. Arménie… A to je vlastně všechno, protože Ázerbájdžán je sice součástí Východního partnerství, ale nemá tyto ambice, protože tam také vládne autokratický režim. Nicméně, všechny ty země už mají nějaké dohody. Například o volném obchodu nebo asociační dohodu. Ony na nich postupně pracují a jdou svým tempem. Takže všechny mají svou vizi a ví, že to bude trvat dlouho. Pro Ukrajinu a Moldavsko to skutečně bylo extrémně silným symbolem. Ukrajina logicky. Proč Moldavsko? Protože je prostě a objektivně další v pořadí v případě, že Ukrajina padne. A oni to ví. Tím pádem chtěli rychle dát najevo, že mají zájem o užší spolupráci s EU.
Co se týče Gruzie, tam je to takové trochu… Budu úplně upřímná a doufám, že se to nedostane k žádným Gruzínům, kteří momentálně podporují kroky své vlády, protože bych je tím možná trochu urazila. Ale gruzínská vláda momentálně není moc proevropská. Tváří se tak, nicméně oni zažádali o status kandidátské země dle mých informací proto, že to udělalo Moldavsko a nechtěli před svými občany vypadat špatně. Že oni se nesnaží. Ale není to úplně reálná snaha. Bohužel. Jak už jsem řekla, právě Gruzii osobně fandím a sleduji ji opravdu pozorně, ale o to spíš vím, jak je to tam se současnou vládou, že zkrátka není tak proevropská, jak se tváří. Takže ne, nemyslím si, že konflikt na Ukrajině způsobí nějaký velký příval dalších zemí, které budou chtít vstoupit do EU. Myslím si, že ty, jež nutně potřebovaly udělat ten symbolický krok, tak ho udělaly. A ostatní už mají navázané vztahy a rozjeté reformy.
Osmá vlna rozšiřování EU – mohla by mít vliv na již uzavřené smlouvy jako je například Green Deal?
Nemyslím si. Mimochodem Green Deal ještě není hotový ani schválený. A také to není úplně smlouva, ale legislativa. Lidé si právě myslí, že Green Deal platí, ale není tomu tak. Ale právě proto, to, co teď zmíním, je důležité: země, které mají rozjednané dohody o přidružení – a my po nich požadujeme nějaké reformy – tak tyto reformy se týkají i ekologie, klimatické změny i udržitelné ekonomiky a průmyslu. Tedy to, co my budeme, nebo již požadujeme sami po sobě v rámci Green Dealu, nějaké vize, už požadujeme i po těch zemích. Abychom mohli vzájemně sladit legislativy apod.
Jsme na ně samozřejmě mírnější, protože zkrátka nemají třeba tak rozvinutý průmysl, ekonomiku, aby si ihned mohly dovolit kompletní udržitelnost atd. Ale na druhou stranu, oni by restrukturalizaci a reformu průmyslu museli udělat tak jako tak. Tudíž je pro ně výhodnější rovnou to udělat dle nějakých klimatických závazků. A nebudou do toho muset investovat později a už budou splňovat mezinárodní kritéria. Takže si nemyslím, že se něco při případném rozšíření o tyto země významně změní z hlediska klimatických závazků, protože oni už se stejně zavázaly k tomu, že je budou plnit, a dělají na potřebných reformách.
Moje další otázka se týká plánu EU na snížení závislosti na ruském plynu do roku 2027. Zajímá mě, jak moc je to reálné a popř. zda je pro nás možné se té závislosti zbavit zcela?
To datum navrhli experti Evropské komise, tedy mě nepřísluší ho jakkoliv zpochybňovat. Pokud se oni domnívají, že na základě těch opatření, které navrhují, se to stane, tak tomu důvěřuji. Myslím si, že je to realistické. Ale bude to právě stát hodně peněz a bude to vyžadovat hodně politické vůle. Ať už právě v tom naplňování závazků Green Dealu, protože Green Deal je naší cestou k nezávislosti na ruském plynu. Protože nejenom, že podporuje diverzifikaci zdrojů, tedy abychom plyn nebrali pouze od Ruska, ale i od dalších zemí. A pak i to, abychom nepoužívali jen plyn nebo ropu, ale abychom energii měli z tzv. energetického mixu. Tedy aby to byly i obnovitelné zdroje, i jádro apod. Toto všechno je něco, o čem se bavíme již mnoho let. Tudíž i proto si myslím, že rok 2027 je realistické datum, protože všechny ty plány existují, je to vymyšlené. V podstatě jde jen o to, kdo to zaplatí a jak rychle se do toho půjde. A teď je vůle to udělat! Teoreticky jsou i finance, protože se právě počítalo s plánem obnovy po covidu. Tudíž z mého úhlu pohledu je to realistické.
Chápu, že na tuto otázku nebude vůbec lehké odpovědět, především protože nevím, jak rusko-ukrajinský konflikt bude ukončen, a samozřejmě nevím, jaké budou konečné škody a ztráty. Ale dejme tomu, že válka skončí co nejdříve. Jak dlouho by trvalo obnovení ukrajinské infrastruktury nebo sociálně-zdravotnických standardů a jak moc by tomu EU mohla přispět?
Tak EU přispívá už teď. A právě proto, že se na tom musí začít pracovat co nejdřív. Ne až po skončení války. A myslím to celkově: s ekonomikou Ukrajiny. To, že je stále nutné provádět nějaký obchod, je realitou. Je to nezbytně nutné, protože nemůžeme Ukrajinu nejenom nechat napospas Rusku, ale ani napospas tomu, aby vyhladověli, aby importéři a exportéři neměli možnost provádět obchod. To není nijak necitlivé k té válce. Tudíž se to momentálně děje v rámci makrofinanční asistence. Unie tam, pokud se nemýlím, posílá 500 milionů eur. A nějakých dalších 100 milionů je možných. To je první část. A až budeme mít po válce, tak se budeme určitě bavit o dalších plánech obnovy a o další finanční pomoci. S tím se počítá. My máme ty prostředky. Ale nemáme nafukovací ekonomiku. Musíme si přiznat, že po covidu jsou evropské ekonomiky vyčerpané a že sankce nezasahují jen Rusko, ale i evropské státy. Ony to dělají dobrovolně, protože to vede k ukončení války. Ale sankce bolí všechny.
A jak už jsem zmínila v předchozí otázce, budeme muset investovat i do energetického mixu a zbavování se závislosti. Takže to vypadá jako neskutečný rozpočet. Je obří! Ale je to něco, na co jako největší obchodní blok na světě budeme mít. A samozřejmě nebudeme jediní, počítá se i s pomocí Spojených států. Oni už vyjádřili zájem podílet se na pomoci s poválečnou obnovou. takže to nebude jenom na Evropě. Co se týče časového horizontu, to je opravdu těžké říct. Máme tu v mnoha ohledech bezprecedentní situaci. V tom, jak moc měst bylo napadeno. Kolik lidí bylo momentálně vysídleno a dál prchají. Už je to přes dva miliony. Největší dosavadní krize v roce 2015 čítala přibližně 1,5 milionu lidí prchajících hned z několika zemí. Tihle lidé byli ekonomicky vyrváni ze své země. Je otázka, jestli budou mít po příchodu zpátky nějakou práci apod. Je toho opravdu hodně a je velmi těžké to všechno vyjmenovat. A proto si netroufám odhadovat, jak dlouho to bude trvat, ale bude to nepochybně mnoho let. Opravdu se nebavíme o výhledu několika měsíců.
Teď bychom se podívaly na obraz celé Evropské unie. Jakým způsobem válka na Ukrajině ovlivní Východní partnerství, kterého je součástí jak Bělorusko, tak Ukrajina, ale i Moldavsko a Gruzie. Už jen ze složení těch zemí je jasné, že v tom musí vládnout velký rozpor. Jak tam bude situace vypadat v budoucnu?
A to je ve Východním partnerství i Arménie a Ázerbájdžán, které jsou vlastně spíše opatrně proruské. Ne nutně proputinovské, ale bohužel jsou s nimi extrémně obchodně provázané. Takže sankce dopadají i na ně. A nemohou si dovolit veřejně vystoupit proti té válce. To jen na okraj. Ano, je to momentálně skutečně rozklížený region. Ale to je bohužel přesně, co Putin chtěl. Před čím jsme vždy varovali a říkali, že projekt Východního partnerství je důležitý. Já si myslím, že ačkoliv jsou ty země různé, mají různé zájmy, různé obchodní vazby atd., tak projekt Východního partnerství je pro ně z hlediska bezpečnosti něco podobného jako Evropská unie pro nás, 27 zemí.
Také máme různé zájmy i v rámci právního státu. Nejspíš se žádná západní liberální vláda neshodne s Maďarskem na tom, co dělá vůči novinářům. Nebo Polskem na tom, jak potlačují práva žen. Máme svoje rozpory. Nebo takové Německo a Česko se nikdy neshodnou na jádru a jaderné energetice. Ale to neznamená, že nemá právě ten konkrétní projekt smysl. Na tom se EU nebude štěpit. A stejně tak si myslím, že by se Východní partnerství nemělo štěpit, protože potom si je právě Rusko může o to snáz jednoho po druhém rozebrat. A že je to pro ně výhodné právě ekonomicky a bezpečnostně. Takže ano, myslím si, že válka na Ukrajině bude mít velký vliv na Východní partnerství, osobně ale doufám, že i nám se je podaří přesvědčit, že to má mít pozitivní vliv. A že se mají o to spíš spojit a ty vlády se mají spíše otočit směrem od Ruska, které není dobrým vlivem v tom regionu. A otočit se směrem ne nutně k EU, ale vzájemně aspoň k sobě a začít si být více partnery.
Mojí poslední otázkou, možná trochu pesimistickou, ale přeci jen je potřeba se na ni zeptat, je, zda EU uvažuje o vytvoření nějaké společné armády? V současné chvíli je pro každou členskou zemi potřeba mít svou vlastní armádu, ale jak to bude do budoucna pro nás všechny dohromady?
Toto téma se určitě opět otevře v rámci EU, protože – a to je jenom pro kontext – když ještě nebyla válka, ale Putin už začal vyhrožovat, tak se bavil pouze a výhradně se Spojenými státy. A v Evropě si toho samozřejmě všichni všimli a štvalo je to, protože tušili, že se tady schyluje k velkému konfliktu doslova pár kilometrů od našich hranic, ale země, která chce zaútočit, se baví s někým tisíce kilometrů od našich hranic, za mořem. A i protože je to ten stát, který dává do struktur NATO nejvíce peněz, a je to stále ten hegemon, který řekněme předkládá bezpečnostní záruky. A zároveň reakce USA nám ukázala, že Amerika v Evropě už tak úplně nechce působit, že nám úplně nechce poskytovat bezpečnostní záruky. A tím neříkám, že pokud by se aktivoval článek 5 Washingtonské smlouvy, tak nepřijdou pomoct. Ne. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že smlouva NATO platí a že v případě konfliktu na území členského státu NATO by se Amerika zapojila. Ale zároveň vidíme, že když se nejedná o struktury NATO, tak nejsou moc proaktivní.
A toto všechno podle mě povede k tomu, že se zcela seriózně konečně začneme bavit o tom, jak nějakým způsobem udělat z Evropy autonomního aktéra v bezpečnostní politice a v bezpečnosti všeobecně. Osobně se domnívám, že nebude úplně velká vůle k něčemu jako je evropská armáda. Ale ono se to tak ani nepotřebuje jmenovat. Jde zkrátka o to, abychom navzájem měli fond a nějakou strukturu, do níž budeme moct nějakým způsobem přispívat financemi na rozvoj, vývoj, nákup střel, obranných prostředků, materiálů, na společný výcvik jednotek atd. Ale také na to, aby právě když k něčemu dojde se ty země mohly dohodnout a říct: tyto jednotky máme vyčleněné pro společné evropské akce. Ty jsou na to připravené, trénovali spolu, umějí spolu komunikovat a jednat. A teď nás 10 zemí – nemusí to být právě nutně těch 27 – tyto jednotky někam vyšle. Protože je to prostě v našem společném evropském zájmu. A myslím, že k tomu budeme postupně směřovat. Bude to samozřejmě trvat, jedná se o komplexní věc. Ale je tady potom teď mnohem větší poptávka.
Grafika: Jakub Janega
