Folklór, jazyk, spolky aneb Naše evropské minority

Napsáno dne 3. 1. 2021.

Anička Fliegerová, Baru Petrovićová

„V hospodě se u jednoho stolu sejde Maďar, Polák, Chorvat a Čech…“ Zní to jako začátek vtipu, ale taková situace nebyla donedávna v ČR nijak výjimečná. Se vznikem Československa v roce 1918 se našimi spoluobčany stali mj. Slováci, Maďaři či Poláci, kteří se postupně a v čím dál větším množství začali stěhovat za prací na území současné ČR. S příchodem do EU a členstvím v Schengenském prostoru se mobilita našich sousedů ještě zvýšila. Ba co víc: minority u nás začaly tvořit nečekané národnosti, jako tomu je v případě Chorvatů. A všechny je spojuje jedno: vlastní kultura a hodnoty, kterými obohacují náš středoevropský rybníček. Jak u nás žijí Maďaři, Poláci a Chorvati?

Maďaři v ČR: od války po KAFEDIK

„Mám kamaráda a je to Maďar. Je fajn, ale občas má trochu horkou hlavu.“ Tak by se podle stereotypu dal definovat klasický dojem běžně flegmatického Čecha.

Maďarská menšina se u nás hojně rozrůstá a při sčítání lidu v roce 2011 se k maďarské národnosti přihlásilo 8 920 spoluobčanů, neoficiální čísla však udávají počty 15 000 až 20 000. A může nás těšit, že se u nás cítí jako doma. Těsně po revoluci v roce 1990 u nás probíhal průzkum veřejného mínění, který mimo jiné zjišťoval postavení a spokojenost našich maďarských spoluobčanů. Téměř polovina z dotazovaných řekla, že se cítí stejně komfortně v tehdy České a Slovenské Federativní Republice jako v Maďarsku.

Čeští Maďaři nicméně v průzkumu přiznali také smutnou pravdu: celých 12 % se jich setkalo s diskriminací jak v pracovním prostředí, tak v běžném životě, a to i přesto, že 90 % dotázaných hovořilo plynně či přinejhorším dobře česky. Autorkám bohužel není známa existence aktuálnějšího průzkumu veřejného mínění našich menšin. Každý rok jsou zveřejňovány výsledky šetření vztahu Čechů k národnostním menšinám, kde jsou Maďaři pravidelně hodnoceni poměrně kladně, dlouhodobě nám ale chybí pohled z druhé strany.

Zpět do prehistorie. Největší a nejvýznamnější nárůst maďarské minority zaznamenáváme v českých zemích na konci druhé světové války. Tehdy došlo k násilnému přesídlování do českého pohraničí v rámci tzv. “výměny obyvatelstva”. To ale neznamená, že se samotným Maďarům do Čech nechtělo. Někteří se k nám stěhovali dobrovolně za prací a také možností studovat.

Čeští Maďaři u nás dokonce zahájili poměrně úspěšnou spolkovou činnost. V roce 1957 u nás Endre Ady založil kroužek maďarských vysokoškoláků. Činnost spolku byla ovšem ilegální a z právního hlediska nikdy neprokázala nezaujatost. Tehdejší zákony nezávislé spolkové činnosti zkrátka nepřály.

Dodnes nicméně existuje jiný spolek maďarské menšiny, který vznikl v roce 1966. Spolek KAFEDIK sídlící v Brně byl vystavěn právě na základech předchozího kroužku maďarských vysokoškoláků. Mezi lety 1972–1973 čítala jeho členská základna kolem 130 jedinců a stejně jako členové českých vysokoškolských klubů a spolků se i tato maďarská minorita převážně scházela a schází v hospodě; v brněnském podniku Čtverec schůzoval skutečně celý spolek a my smekáme před tehdejší obsluhou, protože 130 piv na jednu objednávku zvládne vydat jen opravdový mistr! A co to teprve muselo být v roce 1976, kdy se celkový počet členů vyhoupl na neuvěřitelných 200 členů?! Tolik žíznivých lidí snad ani žádná hospoda nepojme!

KAFEDIK zvládl všeobecně těžká 90. léta a v současnosti vzkvétá. V roce 2012, kdy předsednictví převzal Mátyás Mihál, se spolek s pomocí dobře fungujícího týmu opět pustil do organizování jak tradičních, tak i nových akcí, které oceňují nejen studenti s maďarskou příslušností, ale i širší maďarská veřejnost.

Poláci v ČR: chránit kulturu!

Polská menšina je po té slovenské v České republice druhá nejpočetnější. Tvoří tedy opravdu silnou část naší společnosti a kultury. V roce 2011 u nás žilo celých 39 096 Poláků; v tomto roce nás čeká nové sčítání lidu, předpokládáme tak, že se číslo změní – směrem vzhůru. Nesmíme ale zapomenout na dalších 20 000 občanů Polské republiky. A dle Českého statistického úřadu plných 80 % polské minority v současné době nalezneme (jak jinak) v oblasti Těšínského Slezska.

Aktivity polské minority organizují především dvě oficiální organizace: Kongres Poláků v České republice a Polský osvětově-kulturní svaz v ČR. Ale co si pod organizací aktivit polské minority představit?

Polský osvětově-kulturní svaz (PZKO), doslovně přeložený jako Stráž historie polského dědictví, se stará především o zachování polského národního folklóru. Jeho členové pro své krajany zprostředkovávají informace v polštině o všem novém anebo zrovna aktuálním. Stránky svazu ale obsahují sekce prakticky pro každého: pro akademiky, pro ženy, sekci historickou, sekci polských hudebních skupin a divadelních souborů a mnohé další. To svědčí o silné kulturní spřízněnosti našich polských spoluobčanů.

Druhá ze zmíněných organizací, Kongres Poláků v ČR, pak představuje de facto profesionální kulturně-politickou instituci, jež se zabývá dokumentací sociálního a kulturního života Poláků na českém území. Kořeny organizace můžeme dohledat v bouřlivých dnech Sametové revoluce, kdy se během jednání Občanského fóra zrodila myšlenka na vytvoření výboru, zabývajícího se perspektivami českých Poláků v nových politických podmínkách. Již v roce 1992 pak byl výkonnému orgánu, tzv. Radě Poláků, uložen úkol zřídit dokumentační středisko za účelem sběru historických a folklórních dokumentů, rozvoje a popularizace těchto sbírek, a následně s cílem vybudování regionální instituce, muzea apod. Zkrátka za účelem vzniku institucí, k nimž potřebujete mít alespoň minimální politický vliv.

V současnosti obsahují záznamy dokumentačního střediska více než 12 000 položek. Kongres spolupracuje s českými i polskými vysokými školami, spravuje výzkumné projekty, pořádá kulturní akce, a usiluje tak o zachování a další rozvoj polských tradic na českém území. Kongres také působil jako prostředník při získávání odškodnění pro oběti nacistické okupace.

Chorvaté v ČR: Charvát jméno mé!

Za chorvatskou kulturou jedině do Chorvatska a nejlépe k moři. Tvrzení, které dává smysl, ale pravdou je, že Chorvaté již pěknou řádku let žijí mezi námi. Nejedná se o příliš velkou národnostní menšinu, jelikož k roku 2011 se k chorvatské národnosti přihlásilo něco přes 1 000 obyvatel ČR. Nabízí se otázka: Proč se tedy o ní bavit, když jsme předtím zmiňovali velké menšiny Maďarů či Poláků?

Ačkoliv se tak na první pohled nezdá, chorvatská menšina není pro Českou republiku nepodstatná; a navíc je tu s námi již od 16. století(!) kvůli nekompromisní expanzi Osmanské říše.

V českém prostředí se o této menšině referuje jako o moravských Chorvatech či Charvátech. Nejsou Vám právě tato pojmenování, resp. jména povědomá? Vlastní unikátní pojmenování není jediné, co tuto národnostní menšinu odlišuje od jiných. Taková odlišnost se dotýká i jazyka; jaký jazyk vůbec používá? Chorvatštinu nebo češtinu? Od každého trochu. Moravským Chorvatům se podařilo zachovat si svou národnostní identitu a ve své komunitě mluví chorvatsky. Avšak má to jeden podstatný háček! Chorvatština této menšiny je v mnoha aspektech podobná té, kterou známe na dovolené. Zároveň ji odlišuje velmi jedinečné „čakavské“ nářečí z jižní Moravy a propojení s českým jazykem!

Avšak z již uplynulých událostí můžeme dedukovat, že pobyt Chorvatů nebyl vždy zrovna pohádkou… Jejich komunita nebyla nijak zvlášť přívětivě přijata komunistickým režimem, který Chorvaty vystěhovával z rodných obcí, aby byli následně vystaveni perzekucím a bezpráví.

Podařilo se komunistickému režimu tuto neobvyklou menšinu asimilovat? Ne tak úplně. Mnozí se i po 40 letech, nehledě na věk, vrátili do svých domovů. Dnes mezi nejznámější „chorvatská“ centra patří Jevišovka či Nový Přerov. Jevišovku nezmiňujeme pouhou náhodou. Jedná se o sídlo organizace Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, která každý rok pořádá tzv. „Kiritof“, což je Chorvatský kulturní den. Cílem této akce je přiblížit veřejnosti unikátní propojení dvou kultur, ze kterého vznikla naprosto jedinečná nová kulturní identita.

Jak je z výše řečeného patrné, ať již jsou to Maďaři, Poláci nebo Chorvati, každá národnost si v našem rybníčku střeží svou kulturu, historii a své hodnoty. A nenechává si je sobecky pro sebe, nýbrž je ochotná se o ně s určitou mírou hrdosti podělit. A tak doufáme, že se Maďaři, Poláci, Chorvati a Češi znovu brzy sejdou nad pivem u jednoho stolu.

Zdroje:

Grafika: Jakub Janega