Euforka Talks: Ruská lež má do budoucna výbušný potenciál

Napsáno dne 18. 4. 2023.

Tomáš Řepa, Antonín Nenutil

Euforka je zpátky a dnes vám přináší rozhovor s bezpečnostním expertem a vojenským historikem Tomášem Řepou z Univerzity obrany v Brně. Společně se podíváme na problematiku tzv. banderovců, mýtů okolo nich a na způsoby, kterými Rusko zneužívá jejich existenci ve své propagandě. Držte si klobouky, bude to jízda!

Již několik let se v ruském dezinformačním narativu vyskytuje ukrajinská skupina takzvaných banderovců, kteří jako by byli ztělesněním všeho zla v Ruskem napadené zemi. Kdo to byli banderovci? Kde se vlastně vzali?

Banderovci nejsou přesný termín, spíše označení ze strany jejich nepřátel. Byli to příslušníci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), vzniklé v roce 1929 ve Vídni, a vojenské odnože vzniklé na podzim roku 1942 – Ukrajinské povstalecké armády (UPA). To pojmenování banderovci vzniklo hlavně kvůli tomu, že šlo o mladší a radikálnější členy OUN, kteří spadali pod Banderovu frakci OUN, tedy OUN(b). Kdo to byli banderovci? To je otázka, na kterou by se dalo odpovědět v rozsahu klidně tisíce stran a stejně by nebylo vyřčeno vše. Jednoznačně šlo o zapálené ukrajinské nacionalisty, kteří vše podřídili jednomu hlavnímu cíli – vzniku nezávislé Ukrajiny. Všichni bez výjimky byli produktem té násilné doby a některé jejich počínání provázely i nepřijatelné zločiny.

Ty, kteří se prokazatelně nedopustili nějakého násilí vůči civilistům nebo etnického násilí, které bychom dnes mohli hodnotit jako zločiny proti lidskosti, bych však neváhal označit i za oběti té doby. Byli to totiž právě Ukrajinci jako národ a etnikum, kteří tvrdě dopláceli jak na režim sovětský (ukrajinský hladomor s nejméně čtyřmi miliony obětí a mnohé další zločiny po celou existenci SSSR), tak meziválečný polský (kdy byli Ukrajinci největší šestimilionovou menšinou, ale rozhodně ne plnoprávnými občany – proto se bouřili a radikalismus stoupal) a konečně i nacistický, protože za druhou světovou válku zaplatila Ukrajina a Ukrajinci nejméně osmi miliony obětí. Základ je tedy v problematickém soužití národů východní Evropy, kde Ukrajinci nedokázali vybojovat svůj stát ani po první a ani po druhé světové válce.

Jaké je jejich místo v ukrajinské moderní historii? Nakolik je jejich role v historickém vývoji Ukrajiny zásadní?

Rozhodně významnou, byť zároveň přeceňovanou a zjednodušující jejich zastánci, a přitom démonizovanou a falšovanou jejich odpůrci, což je pro dějiny Ukrajiny opravdu příznačné. To, že je někdo pro někoho hrdina a pro někoho jiného padouch, není ve výkladu historie ničím výjimečné. Tím, že do sebe OUN a UPA postupně nasála celou řadu dalších politických proudů a pohltila i jiné skupiny taktéž bojující za ukrajinskou nezávislost, tak je jejich místo, zejména pro období druhé světové války a prvních poválečných let, důležité. Reprezentují i tradici fanatického odporu se zbraní v ruce vůči všem nepřátelům Ukrajiny, a zvláště proti Moskvě.

„Ukrajinci si „banderovce“ spojují především s protiruskou konotací, která je s ohledem na válku na Donbase trvající devět let a napadení celé Ukrajiny v únoru 2022 pochopitelná.“
Tomáš Řepa

Mohl byste pro čtenáře stručně nastínit, kdo to byl vlastně Stepan Bandera?

Fanatický ukrajinský nacionalista, radikál neváhající sáhnout i po teroristických metodách vůči představitelům polského a sovětského režimu pod které Ukrajinci v meziválečném období dominantně spadali. Symbol boje za ukrajinskou nezávislost a inspirace, zejména pro mladou generaci ukrajinských nacionalistů. Vězeň polského meziválečného režimu od roku 1934 do porážky Polska 1939. Od roku 1941 zase vězeň nacistického režimu v koncentračním táboře Sachsenhausen až do podzimu 1944. Na zločiny spáchané částí ukrajinských nacionalistů, které se staly za války, tak neměl a nemohl mít přímý vliv.

Po válce už spíše politická mrtvola se slábnoucím vlivem. To vše v jedné osobě. I přesto pro Moskvu natolik nebezpečný, že jej zabil atentátník roku 1959 kyanidovou pistolí v jeho mnichovském bavorském exilu. Jeho život dobře ilustruje i osud jeho příbuzných. Velká část rodiny byla pronásledována polským meziválečným režimem, nacistický režim nechal uvěznit tři jeho bratry v koncentračních táborech, ti válku nepřežili. Otce popravilo NKVD (sovětská tajná policie, pozn. red.), sestry i s rodinami byly deportovány na Sibiř.

Jak dnešní Ukrajinci vnímají banderovce?

I pro Ukrajince se z toho stává čím dál více druh národního mýtu, většina z nich, jak vím, detaily o „banderovcích“ nezná. Spojují si to především s protiruskou konotací, která je s ohledem na válku na Donbase trvající devět let a napadení celé Ukrajiny v únoru 2022 myslím pochopitelná. Přesto je zajímavé sledovat vývoj vnímání i samotné osoby Bandery, dříve to byl především západoukrajinský fenomén, protože právě tam OUN a UPA s podporou místních nejvíce a nejodhodlaněji bojovaly až hluboko do 50. let bez ohledu na beznadějnost takového počínání.

Nyní už je Bandera vnímán pozitivněji než kdykoliv dříve, dokonce i na východě Ukrajiny, kde to ještě před pár lety byla téměř výhradně pro většinu lidí negativní postava, nebo o něm ani nic netušili. Válka na Ukrajině toto změnila, protože Vladimir Putin svým rozhodnutím zaútočit definitivně stvořil ukrajinský národ. A ten, jak dobře víme i z tradice řady jiných evropských národů, ten český nevyjímaje, si už potom dotváří své národní mýty sám. Bez ohledu na to, že se nad tím leckdo může ušklíbat a považovat to za špatné. Bez ohledu na realitu a jakékoliv kontroverze, které se u Bandery rozhodně nabízejí.

Jistě by se našlo plno jiných zajímavých postav z ukrajinské historie, ale nikdo z nich nečelil takové nenávistné kampani ze strany ruské propagandy a není tak jednoznačně spjat s protiruskou konotací jako právě Bandera. Tím dle mého ovšem dosáhla ruská propaganda u Ukrajinců přesného opaku, navíc když pak na ně začaly dopadat ruské rakety. A to včetně ruskojazyčných Ukrajinců nebo lidí, kteří svoji identitu vnímali klidně i jako ruskou, i když měli ukrajinské občanství. Ta samotná historická postava i skutečné, domnělé či naprosto smyšlené činy tak už i proto dávno žijí vlastní životem zcela bez ohledu na to, jak to doopravdy bylo.

„Dějiny jsou jakýmsi rukojmím současné politiky.“
Tomáš Řepa

Jaké největší mýty panují okolo tohoto uskupení? V čem se naše společnost mýlí při pohledu na banderovce?

Velmi často tím, že dle ruského narativu zaměňují radikalismus meziválečný, válečný a poválečný ukrajinských nacionalistů s tím současným na Ukrajině. Na Ukrajině pochopitelně jsou i pravicoví radikálové, ale ve všech typech voleb za poslední dekády vždy propadli. Vliv se projevuje spíše lokálně a mnohdy to bylo spjato právě i se západoukrajinskou tradicí. Zejména u starší generace nadále přežívají myšlenkové stereotypy vytvořené dekádami působení komunistické propagandy. Pohled vytvořený minulým režimem jim vyhovuje a měnit ho nebudou, sám jsem si toho povšimnul u řady přednášek či besed. Na to pochopitelně mají právo.

Bohužel ale tím, co se děje na Ukrajině, jsou to právě i falešné mýty o ukrajinských dějinách, včetně působení OUN či UPA, kterými zdůvodňuje Rusko svoji zločinnou politiku. Proto se z jedné tragické kapitoly minulosti i nadále vytváří tragédie současnosti, usmíření není možné a pravda a lež jsou volně využívány dle toho, jak se komu zrovna hodí. To je velmi závažné. Dějiny jsou v tomto procesu zbraní – tento fenomén se i přímo nazývá veponizace dějin. Dějiny jsou jakýmsi rukojmím současné politiky, pak je obhajitelné vše, protože nakonec vždy najdete příklad nějaké křivdy či zločinu, které vám mohou dát zdánlivé oprávnění k zásahu, lidé a ani stát nejsou doopravdy svobodní, válka je přitom legitimním nástrojem politiky. Něco takového je ve 21. století nutné odmítnout, protože ze spirály násilí se dá opravdu jen těžko vybřednout.

Jaký byl osud banderovců po druhé světové válce?

Postupně byli zpacifikováni, v poválečném komunistickém Polsku jejich likvidaci urychlila deportace v rámci akce Visla roku 1947, kdy se poslední zbytky ukrajinského osídlení, které pro OUN a UPA představovalo jedinou pomoc a přirozenou základnu, rozesely do různých západních a severozápadních částí Polska odstoupených na úkor Německa. I proto se pod tlakem některé jednotky UPA dostaly do Československa v roce 1947 a pokusily se projít až do Bavorska za vedením ukrajinských nacionalistických organizací v exilu, kde proti cca třem stům z nich bylo v jeden moment nasazeno až třináct a půl tisíce vojáků, členů SNB (represivní složka výkonné moci v Československu v letech 1947–1991, pozn. red.), a dokonce i válečných partyzánů. To bylo spjato i s bojovými střety a přineslo to i řadu obětí.

Téma se rovněž výrazně zpolitizovalo v rámci souboje komunistů o moc, a to již před únorem 1948. Dá se dokonce říct, že to byla taková příprava na únor 1948, kdy si komunisté potvrdili, že demokratické strany nejsou na následující mocenské střetnutí dostatečně připraveny. Na západní Ukrajině pokračoval odpor i nadále a symbolickým koncem je až smrt nejvýraznějšího velitele UPA Romana Šuchevyče roku 1950, v obklíčení sovětskou tajnou policií.

SSSR nasadil obrovské množství vojáků, speciálních sil a dalších příslušníků ozbrojených jednotek. I tak trvalo od přechodu fronty v roce 1944 minimálně do zmíněného roku 1950, než se definitivně podařilo oblast západní Ukrajiny získat pod kontrolu. Rekordman UPA vyšel z hlubokých lesů Haliče a vzdal se orgánům dokonce až v roce 1962. Místní byli také masově deportováni do gulagů, velká část z nich totiž vnímala sovětský režim výhradně jako okupační. Toto místní protisovětské či přímo protiruské cítění se zde na západní Ukrajině přes všechny represe projevovalo až do vzniku Ukrajiny v roce 1991, jinde na Ukrajině tak silně zakořeněno nebylo.

Proč a jakým způsobem ruská státní propaganda tak hojně využívá banderovce a osobu Stepana Bandery?

Tady je to jednoduché, našli by jen máloco tak třaskavého a negativního, co se dekády vtloukalo obyvatelům východní Evropy, než právě Banderu a banderovce. Už to ale působí hlavně jen na starší generaci v zahraničí a domácí publikum. Na Ukrajince už tohle jednoduše nefunguje, protože vidí, jak se k nim Rusové chovají. A zdůvodňovat napadení cizí země tak absurdně skrze například denacifikační akci a podobně, jako to Rusové udělali a dále dělají, ukazuje hlavně na jejich frustraci z vlastních dějin, což se odráží na jejich mentalitě.

A navíc jen připomínám, že současné Rusko má nejpočetnější neonacistickou komunitu na světě. Ta však narozdíl od demokratické opozice Kremlu nevadí, ruští radikálové nejsou proti válce, naopak ji chtějí vést daleko razantněji a vadí jim ruská nemohoucnost na bojišti. Bohužel Rusko si neprošlo katarzí tak jako Německo po druhé světové válce, proto taková mentalita a takové chování.

„Se znalostí dějin a důsledků ruské expanzivní politiky v posledních staletích je vždy snazší čelit vylhaným narativům.“
Tomáš Řepa

Jak nejvhodněji Ruskem propagovaný narativ uvádět na pravou míru?

Je to těžké, pokud je pro někoho Rusko něco jako náboženství a co činí, vždy dobře činí, tak je dialog prakticky nemožný. U lidí, kteří podléhají konspiracím a dezinformacím, nemají snahu složité jevy poznávat do hloubky, nechávat si kritický odstup a o věcech přemýšlet, a vlastně jim to tak i vyhovuje, tak je zbytečné se je pokoušet přesvědčit. Takových lidí je však ve společnosti pouze pár procent a spouštěčem nejčastěji bývá nějaké osobní zklamání či frustrace, proto ten sklon k iracionalitě. Leckdy to je i něco jako svérázná terapie.

U všech ostatních rozhodně má smysl se snažit mluvit a uvádět věci na pravou míru nebo alespoň ukázat na zjevné rozpory v proruských narativech. Vůbec nejefektivnější lék je však silné hodnotové ukotvení a dobré vzdělání, proto třeba ve Finsku problémy s ruskou propagandou nemají a například i kanál Sputnik se tam ve své době vůbec neuchytil, protože se stal jen terčem vtipálků a nikdo ho nebral vážně. Finové navíc vědí, že pro ně představuje chování jejich mnohem většího souseda hrozbu, a jejich dějiny to jen dokazují. S ohledem na dějiny je to podobné i u dalších národů Evropy. Se znalostí dějin a důsledků ruské expanzivní politiky v posledních staletích je vždy snazší čelit vylhaným narativům.

Dalším silným argumentem přitom také je, že Rusko rádo ukazuje na údajně prohnilý a dekadentní Západ, ale téměř ve všech ukazatelích vypovídajících o vyspělosti země a životní úrovně svých obyvatel je na tom mnohonásobně hůř. A nevede si vůbec dobře ekonomicky či demograficky i v mnoha dalších oblastech. Univerzální recept na Ruskem propagované narativy pochopitelně neexistuje, vždy jde o konkrétní situaci či argumentaci.

Důvody nestability Ruska a jeho expanzí můžeme mnohdy najít u katastrofální sociální stratifikace, kdy vládnoucí vrstva superboháčů rozhoduje o osudech většinové společnosti, kterou v drtivé většině tvoří velmi chudí lidé. Nabídnout se jim snaží vládnoucí moc propagandu, která je přesvědčuje o tom, že jinde se mají ještě hůře nebo, což je tradiční carský recept, vnitřní potíže se snaží přehlušit expanzí a vojenským vítězstvím. To vše je výbušný potenciál, který se s velkou pravděpodobností dříve či později projeví podobně jako u revolucí v Evropě v minulých staletích, ty se přitom dotkly významně i Ruska.

Může vřelý vztah Ukrajinců k Banderovi poškodit jejich zahraniční vztahy? Například u států, jako je Polsko?

Jak se ukazuje, tak nikoliv. Poláci a Ukrajinci se jistě na hodnocení postavy Bandery neshodnou, stejně jako se na tom neshodne drtivá většina polských a ukrajinských historiků. A nejen jich. Pro politiky je však důležitější to, co se děje nyní. Polsko a Ukrajina si tak asi nikdy ve svých dějinách nebyly tak blízké jako nyní. A to, co mají společného, je právě i ruská agrese. V minulosti i současnosti, pro Poláky je tak válka na Ukrajině rozhodně i jejich válka. Přes občasná pokárání a drobná gesta od polských politiků ve smyslu ‚toto se nám nelíbí, my to vnímáme jinak,‘ rozhodně žádné fatální poškození vztahů neočekávám. Pokud by Ukrajina začala ve válce výrazně prohrávat, naopak se dá počítat s daleko silnějším angažmá ze strany Polska. Bez ohledu na historii nebo přímo postavu Bandery.

Jak se dnes státy Polska a Ukrajiny vyrovnávají s odkazem takzvaného Volyňského masakru?

Bývalý ukrajinský prezident Porošenko v roce 2014 jako první ukrajinský politik požádal o odpuštění za tuto genocidní čistku Poláků před polským Sejmem. Dodnes však téma kontroverze pochopitelně vyvolává. Polští a ukrajinští historikové se rozcházejí nad hodnocením, jak to celé začalo, přesným průběhem a počtem obětí. I tak už zde funguje dialog a něco jako usmíření se snad postupně děje i s tím, jak vzdálená je to minulost. Celé to bylo vyústění řady vzájemných křivd, které spolu Poláci a Ukrajinci během dějin zažili. Teď i kvůli válce na Ukrajině, jak jsem zmiňoval, mají Poláci a Ukrajinci nejlepší vztahy za velmi dlouhou dobu.

Foto: Archiv Tomáše Řepy