Euforka Talks: Rozhovor s Hanou Jungovou, tlumočnicí na DG SCIC

Hana Jungová, Antonín Nenutil

Euforka je zpátky a s ní i oblíbená série Euforka Talks, ve které rozmlouváme s odborníky, diplomaty a dalšími výraznými Čechy doma i v zahraničí. V dnešním díle jsme si povídali s Hanou Jungovou, profesionální tlumočnicí, která pracuje na Generálním ředitelství pro tlumočení Evropské komise. V rozhovoru jsme probírali práci tlumočnice, co taková dráha obnáší, a mnoho dalšího. Pojďme tedy na to!

Paní Jungová, jak jste se dostala k profesi tlumočnice a co vás k této práci přivedlo? Jak vypadala vaše cesta do DG SCIC?

Vystudovala jsem státní dvojjazyčné česko-italské gymnázium a navázala italskou a portugalskou filologií na FF UK v Praze. Během studia jsem začala s občasným doprovodným tlumočením, což je vynikající škola pro konferenčního tlumočníka, a pak začala uvažovat o tom, že by se tlumočení mohlo do budoucna stát i mým řemeslem. V té době se také blížil vstup České republiky do EU. Ústav translatologie FF UK spustil tehdy jednoletý program European masters‘ in Conference interpreting, EMCI, do kterého jsem se přihlásila, a po něm absolvovala akreditační zkoušku jako tlumočnice pro instituce EU, původně s italštinou a angličtinou. No a pak už to šlo rychle, přestěhovala jsem se do Bruselu a u tlumočení zůstala.  

Mohla byste prosím pro naše čtenáře stručně shrnout, jaké jaké jsou hlavní typy tlumočení a který vám nejvíce vyhovuje? 

Hlavní typy jsou simultánní a konsekutivní tlumočení. Při simultánním pracuje tlumočník v kabině, u tlumočnické konzole, s mikrofonem a sluchátky. Současně poslouchá, analyzuje sdělení řečníka, převádí ho do jiného jazyka, mluví, kontroluje svůj tlumočený projev, někdy si také dělá poznámky nebo pracuje s textem (v případě, že řečník čte): je to hodně činností současně a proto se tomuto typu tlumočení říká simultánní. Konsekutivní tlumočení probíhá tak, že řečník hovoří, tlumočník poslouchá a dělá si poznámky a tlumočí až poté, co řečník domluvil. V konferenčním tlumočení je třeba umět převést přesně a věrně cca šestiminutový projev, není to tedy větu po větě. Mám velmi ráda oba typy: simultánní tlumočení pro jeho týmovost, v kabině člověk nikdy nepracuje sám, je to spolupráce s ostatními a tu mám nejradši. Konsekutivní má zase svoje kouzlo v tom, že ve chvíli, kdy začínáte tlumočit, tak už víte, kam řečník směřuje, o co mu jde. Můžete si s tím víc vyhrát a také jste blíže svým klientům, je to hezké. V institucích EU dnes tlumočíme z devadesáti osmi procent simultánně, ale i to konsekutivní tlumočení mám moc ráda, kdykoli je k němu příležitost.

Co je na práci tlumočníka v institucích Evropské unie nejnáročnější? Jaké nároky musí tlumočník splňovat, aby mohl vykonávat tohle zaměstnání?

Řekla bych, že nejnáročnější – ale zároveň krásné – je setkávat se s širokou škálou odborných oblastí, s rozličností témat a lidských osobností. Musíte se tedy pořád seznamovat s novými věcmi, učit se, orientovat se, udržet si vysoký stupeň intelektuální zvídavosti, rozvíjet schopnost rychlé přizpůsobivosti a empatii. Témata se střídají den po dni, chce to osvojit si techniku přípravy. Nároky jsou velké: především je třeba úspěšně absolvovat akreditační zkoušku pro tlumočníky, která zahrnuje simultánní i konsekutivní tlumočení v dané jazykové kombinaci, a pro připuštění k ní je třeba splnit stanovené podmínky, z nichž jedna je vysokoškolské vzdělání. 

Mohu se zeptat, kolika mluvíte jazyky? Musíte ovládat všechny na stejné úrovni? Jaký jazyk tlumočíte nejraději a proč?

Ovládám jich šest, kromě mateřštiny je mi nejbližší italština, kterou jsem se naučila zdaleka nejlíp a která je také mým aktivním jazykem. Aktivní jazyky jsou ty, do kterých se tlumočí: musíte je ovládat mistrně se vším všudy, mít pestrou slovní zásobu, mluvit bez gramatických chyb či znatelnějšího přizvuku. U jazyků pasivních, tedy těch, ze kterých tlumočíte do mateřštiny nebo do aktivního cizího jazyka, musíte sice všemu rozumět, ale pokud v mluveném projevu děláte chyby, nemáte tak velkou aktivní slovní zásobu a podobně, vůbec to nevadí. 

Kdybych se chtěl stát tlumočníkem, jaký jazyk bych se měl učit, abych měl co nejvyšší šance na úspěch? O jaké jazyky má EU největší zájem? 

Kdybyste chtěl být českým tlumočníkem, budete muset určitě umět anglicky, buď na aktivní, nebo pasivní úrovni pro konferenční tlumočení. Dál to bude chtít jeden další pasivní jazyk, přičemž podle současných podmínek padá v úvahu jakýkoli z 23 úředních – ovšem s výjimkou slovenštiny, kterou pro účely minimálního profilu pro akreditační zkoušku nepočítáme. Doporučila bych vybrat si prakticky, ale zároveň i srdcem: s tou řečí, kterou si zvolíte, s její zemí a kulturou pak budete žít a je fajn, když k ní máte přirozeně pevný vztah.  

Jak probíhá váš běžný pracovní den na Generálním ředitelství pro tlumočení EK? 

Nejtypičtějším rysem je asi to, že jako tlumočník musíte být flexibilní z hlediska pracovní doby i cestování – DG SCIC tlumočí jednání v Bruselu i jinde, v denních, večerních i nočních hodinách. Typická je proměnlivost, ale přesto bych řekla, že nejčastější je, že jako první krok ráno dotahujete přípravu na jednání, na kterém budete v Bruselu tlumočit cca od deseti nebo půl desáté. Čtete podkladové dokumenty, seznamujete se s konkrétní problematikou a stanoviskem delegací, upevňujete terminologii, dostáváte se do potřebného soustředění a harmonie s kolegy v kabině. Jednání má pak dopolední a odpolední část, přičemž k večeru kolem šesté hodiny vás čeká ještě kontrola situace na další den a příprava na něj. 

Jak se v EU institucích pracuje s tlumočníky? Je tam prostor pro odpočinek, nebo musíte být stále ve střehu?

Jistě, každý člověk musí odpočívat! Zaručený čas odpočinku a podmínky k němu tlumočník samozřejmě má. Zároveň se ale musí umět vyrovnat s nepravidelnou pracovní dobou, častým cestováním, střídajícími se tématy, komunikačními kontexty a také s mimořádnými okolnostmi, které nastávají v krizových situacích, kdy se třeba řeší naléhavé politické otázky a situace. Ve střehu tedy být musíte, chce to pružnost a odolnost. 

Můžete mi přiblížit proces přípravy na tlumočení, zejména když vás čekají poněkud složitější témata? 

Vyjdu nejprve z programu konkrétního jednání, zpravidla hned projdu i projednávaný legislativní text, který už bývá k dispozici v různých jazykových verzích, což je užitečné. Nejpodstatnější je pro mě zorientovat se v problematice: nikdy jí nemohu rozumět tolik jako odborník, bylo by bláhové se o to snažit, a není to ani potřeba. Ale potřebuji si za slovy umět představit realitu, rozumět neuralgickým bodům dané argumentace, vědět, o co v ní jde. Velmi mi pomůže, když znám stanovisko delegace, pro kterou tlumočím. Podklady a glosáře míváme k dispozici elektronicky před jednáním, v tomhle máme moc dobrou podporu a díky ní lze zvládnout to, že každý den tlumočíme v jiném kontextu. 

Byla nějaká situace, která vás při práci opravdu zaskočila? Máte nějakou vtipnou příhodu, na kterou ráda vzpomínáte?

Těch příhod by bylo, týmová práce je vždycky legrace a leckdy překvapení… Ale ne vše lze vyprávět, máme povinnost důvěrnosti a dodržujeme ji. Já mám osobně moc ráda přeřeky. K těm dochází na obou stranách barikády, u řečníků i tlumočníků, a bývají humorné. Na jednom jednání, které se protáhlo pozdě do večera a všichni už jsme cítili jistou únavu, se delegát obracel na maďarského předsedu, který se jmenoval Lászlo.  Ani jsem si nevšimla, že jsem mu v tlumočení vložila do úst „lásko“…, až když se kolegové v kabině začali chichotat. 

„Děkuju, Lásko, a jsem moc rád, že už se blížíme k závěru.“

Co byste poradila lidem, kteří by se chtěli stát profesionálními tlumočníky v institucích, jako je Evropská unie? 

Neodkládat to, připravit se na akreditačky a spěchat k nám!