Arménské otáčení
Antonín Nenutil
Euforka je zpátky a dnes vám s sebou přináší analýzu dění na Kavkazu, kde se díky Arménii nyní dějí zajímavé věci. Jsme totiž dost možná svědky postupného zásadního obratu v arménské zahraniční politice! Že to už není evropské téma? Kdeže! Ale nepředbíhejme, rozebereme si to celé kousek po kousku. Tak se připravte, bude to opět jízda!
Kavkazský region je pro nás možná vzdálený, ale o nic méně důležitý. Jde o velice dynamickou oblast, kde se vlivem komplikované geopolitiky prolínají zájmy hned několika aktérů, kteří se tu historicky ne vždy měli úplně v lásce. Jedním z nich je právě Arménie, na kterou se dnes zaměříme. Tomuto dříve věrnému partnerovi Ruska se totiž pomalu začíná otáčet kompas na docela jinou stranu.
Avšak předtím, než se vrhneme směrem na Jerevan a podíváme se na zoubek arménské zahraniční politice, je třeba si ve stručnosti připomenout historii této země samotné, zejména pak její moderní dějiny ve dvacátém století. Protože bez těchto nutných znalostí by se vám mozkové závity při čtení této analýzy možná až roztavily úporným přemýšlením. Ale nebojte se, arménské dějiny ani tento článek vás rozhodně nudit nebudou!
Historické okénko pro nezasvěcené
Arménie se může pyšnit bohatou historií, která sahá až do 9. století př. n. l., kdy existovalo starověké království Urartu. Arméni však za svůj první stát považují Arménské království, které vzniklo o několik století později a jež jako první království na světě přijalo křesťanství coby své státní náboženství. Tento fakt bude později hrát zásadní roli v jeho vztazích s okolními zeměmi, které jsou naopak z většiny muslimské.
Zlatou éru Arménského království ukončila Byzantská říše a následně Seldžučtí Turci. Tento historický vývoj vyvolal několik exodů Arménů do okolních zemí, a vytvořil tak dodnes zvláštní roli, kterou má pro arménské politické záležitosti její národní diaspora. Nejenže tato diaspora pomáhala i navzdory složitým podmínkám uchovat arménskou národní kulturu v průběhu dějin, ale dodnes lobbuje ve světě za arménské politické zájmy. Ale neodbíhejme.
Jak bylo řečeno, po úpadku nezávislého království se celá země na dlouhá staletí dostala do područí střídavě Osmanské a Perské říše, a to až do 19. století. Tehdy přišel na pomoc jako veliký zachránce arménského lidu hádejte kdo… Ano, hádáte správně! Bylo to Ruské impérium. To během rusko-perské války v letech 1826 až 1828 získalo území dnešní Gruzie a část východní Arménie. Ruský car Mikuláš I. pak vyzval arménské exulanty k návratu do vlasti, a tak se i skutečně stalo. Toto je další důležitý milník, protože vedl k zárodkům moderní arménské politiky.
Jedna tragédie střídá druhou
Nyní se přesuneme k moderním dějinám země ve 20. století. Tato etapa je pro pochopení dění okolo Arménie naprosto zásadní. Píše se rok 1914, v Evropě vypuká první světová válka a Arménie s hořkostí zakusuje to, co zná po celá staletí svých složitých dějin: ocitá se mezi dvěma soky, Osmanskou říší a Ruským impériem. Válka se této oblasti nevyhne a Turci prohrají řadu bitev. Z porážek začnou vinit arménské obyvatelstvo, se kterým už tehdy eskalují dlouhotrvající násilné střety. A záhy na to se dá do pohybu zločinná mašinérie vedoucí k akademickou sférou obecně uznávané první genocidě.
Genocida Arménů, kterou dodnes odmítá uznat široká škála světových lídrů, za sebou zanechává jeden a půl milionů mrtvých. A dobré časy na Arménii nečekají ani po konci Velké války. Ačkoliv na krátkou dobu vznikla první Arménská republika, vývoj země opět ovlivnil zásah okolní mocnosti. Arménie nejdříve kvůli územním sporům neúspěšně napadne Gruzii a poté se dostane do konfliktu s Ázerbájdžánem i Tureckem. Konflikty však skončí plichtou a celou oblast ve velkém finále pohltí již zmíněná velmoc, která se tehdy drala na mezinárodní pole – sovětské Rusko. A Sovětský svaz vytvořil zárodky onoho známého konfliktu, jehož jsme svědky dodnes.
Do hry totiž vstoupila oblast známá jako Náhorní Karabach. Tento region tradičně obývali etničtí Arméni, ale byl součástí Ruského impéria. V roce 1918, po pádu Ruského impéria a během války mezi Arménií a Ázerbájdžánem, byl Náhorní Karabach vyhlášen nezávislým státem a stal se sporným územím mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Brzy nato byl obsazen právě Rudou armádou, která tak ukončila první konflikt o Náhorní Karabach v letech 1918 až 1920.
Po konfliktu byla v roce 1923 uzavřena Smlouva z Kurekčaj, která přiřkla Náhorní Karabach Ázerbájdžánu, ale s autonomním statusem a zárukami pro arménskou komunitu. Tato dohoda nebyla však nikdy plně respektována. V roce 1923 byl Náhorní Karabach začleněn do Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky jako autonomní oblast. Zemi také připadl Nachičevan, který je dodnes ázerbájdžánskou exklávou.
Během sovětské éry byla s přispěním Stalina oblast etnicky smíšená, což vedlo k dalšímu napětí. Přeskočíme několik dekád a vydáme se do konce 80. let 20. století. V SSSR Gorbačov uskutečňuje reformy Glasnosť a Perestrojka, přičemž dochází k postupnému uvolňování, což má za následek sílící nacionalismus a postupné obnovování sporu o oblast Náhorního Karabachu. To vše se projevilo například vznikem Karabašského hnutí, v jehož čele stál budoucí první prezident druhé Arménské republiky Levon-Ter Petrosjan. Definitivní ránu důvěře v sovětskou moc pak zasadilo ničivé zemětřesení s epicentrem ve městě Spitak; sovětská organizace zdravotnictví naprosto selhala, což vedlo k tragické bilanci padesáti tisíc zemřelých.
Nové začátky a první válka o Náhorní Karabach
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 vyvstal konflikt o Náhorní Karabach mezi nově vzniklými republikami Arménií a Ázerbájdžánem v plné síle. V letech 1991 až 1994 proběhla válka, která skončila příměřím se zprostředkováním Ruska, Íránu a Turecka. V důsledku tohoto příměří zůstal Náhorní Karabach pod kontrolou arménských sil. Od konce války se pak v arménské politice střídaly hlasy pro urovnání konfliktu či radikálnější hlasy pro úplné připojení Karabachu k Arménii.
Takto se dostal do sporu prezident Petrosjan s arménským premiérem Robertem Kočarjanem, který ho v dalších volbách nahradil ve funkci. Za Kočarjanova mandátu Arménie ekonomicky prosperovala, avšak došlo k několika politickým incidentům. Roku 2008 byl zvolen do funkce prezidenta Serž Sarkisjan, který byl u moci až do roku 2018; tehdy odstoupil po vlně protestů, které vyvolala přílišná koncentrace moci v jeho rukou, což se nejvíce projevilo právě v již zmíněném roce 2018, kdy Sarkisjan vyměnil post prezidenta za premiérské křeslo. Demonstranti si tak protesty vynutili jeho odchod a zvolení Nikoly Pašinjana jako nového premiéra, který je v úřadu dodnes.
Ázerbájdžán vrací úder: druhá válka o Náhorní Karabach
Prohraná válka s Arménii Ázerbájdžán nezlomila, naopak. Země od své prohry začala masivně investovat do svých ozbrojených sil a i díky příjmům z nerostného bohatství si brzy vybudovala armádu, které ta arménská nemohla konkurovat. Do hry se také v průběhu druhé dekády 21. století zapojilo výrazným způsobem Turecko. To v souvislosti se svou politikou panturkismu a snahou posilovat své postavení v regionu začalo stranit Ázerbájdžánu a podporovat jej velkými dodávkami zbraní, včetně legendárních dronů Bayraktar, které měly v blízké době zamíchat kartami v této válečné hře. Ty měly být vyloženy na stůl na podzim roku 2020.
V říjnu toho roku došlo k intenzivním bojům, kdy se Ázerbájdžán rozhodl znovu zaútočit na Náhorní Karabach s cílem znovu získat kontrolu nad tímto územím, které bylo většinou obýváno etnickými Armény, ale bylo formálně součástí Ázerbájdžánské republiky. Kruté boje zahrnovaly intenzivní nasazení tanků, artilerie a bezpilotních letounů. Obě strany byly nařčeny z útoků proti civilistům, ázerbajdžánská armáda měla dokonce použít chemické zbraně, konkrétně bílý fosfor. Během několika týdnů dosáhla ázerbájdžánská armáda několika územních zisků, včetně některých důležitých měst v Náhorním Karabachu, kterým bylo například město Šuša, přezdívané „perlou Karabachu‘‘.
Ruská pomoc
Konflikt si získal mezinárodní pozornost. Rusko, Francie a Spojené státy vyzvaly ke klidu a pokusu o mírové řešení konfliktu. Rusko mělo v rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) obranné závazky vůči Arménii, zatímco Turecko podporovalo Ázerbájdžán. Dne 10. listopadu 2020 byla podepsána mírová dohoda mezi Arménií, Ázerbájdžánem a Ruskem, které zároveň celou dohodu zprostředkovalo a zachránilo tak Arménii před daleko horšími následky. Avšak dohoda, jež ukončila aktivní bojové operace, obsahovala několik bodů, které se nepovedlo zcela uspokojivě implementovat.
Podle dohody měla Ázerbájdžánská republika získat kontrolu nad územími, která byla dobyta během konfliktu, zatímco ruské mírové jednotky měly být nasazeny na kontrolu míru během peacekeepingové mise. V důsledku toho pak byli ruští vojáci vysláni do Lačinského koridoru, který spojuje Arménii s Karabachem. Mírová dohoda zahájila proces obnovení míru a stability v regionu, ale zároveň vyvolala otázky ohledně budoucnosti Náhorního Karabachu a osudu jeho etnických Arménů. Bylo také třeba řešit otázky týkající se návratu uprchlíků a obnovy zničených oblastí. Mír mezi oběma státy tak zůstával křehkým a celé situaci nepomohlo ani politické napětí, které měli už brzy nato zvýšit Turci s Azery.
Azerové
Azerové neboli Ázerbájdžánci jsou turkický národ žijící především v Ázerbájdžánu, Gruzii, severozápadním Íránu a roztroušeně po celém bývalém SSSR. Ázerbájdžánci mluví ázerbájdžánsky a mísí se v nich turecké, íránské (především médské) a kavkazské kořeny. Většina Ázerbájdžánců (především v Íránu) je šíitského vyznání islámu; sunnitská menšina žije převážně na severu Ázerbájdžánu.
Zdroj: wikipedie.org
Turecko a jeho zájmy
Je to totiž Turecko, které se během éry prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana proměnilo v autokratický stát a jež se snaží posílit svůj regionální vliv. Mezinárodní společenství je tak v poslední dekádě svědkem vyostřeného tureckého chování, které má mnoho podob; ať už jde o turecké angažmá v Sýrii, jeho agresivní politiku vůči Řecku ve Středomoří či snahy ovlivňovat dění v Libyi. Mohli bychom pokračovat dále s vyjmenováním příkladů tureckého politického expanzionismu, ale pro naší analýzu je důležitější přístup Turecka k regionu Střední Asie.
V tomto regionu chce země rozšířit svůj vliv a zároveň zapůsobit na turecké voliče. Idea panturkismu má svůj šarm a Ankara dlouhodobě podporuje právě Azery – svůj takzvaný „bratrský národ“. Silnou rétorikou vyjadřuje nejen solidaritu s vládou v Baku, v jejímž čele stojí další autokrat a Erdoganův politický partner Ilham Alijev, ale zároveň chce posílit svou pozici v regionu. Vojenské zapojení popírá a jeho vazby se projevují zejména v politické a obchodní rovině. S vojenstvím se mnohem víc než případné turecké angažmá v konfliktu pojí masivní dodávky zbraní azerské armádě.
Erdoğan by rád viděl větší propojení s turkickým světem, jenže tu máme malý velký zádrhel jménem geografie. Arménie, která leží mezi Tureckem a Ázerbájdžánem, je totiž pomyslným klackem na cestě, který musí zmíněné země překonat. A právě válka z podzimu 2020 uvrhla věci do pohybu. Další rok v květnu 2021 vypukla krize, když Ázerbájdžán překročil několik kilometrů na svrchované území Arménie v provinciích Sjunik a Gegharkunik. Ázerbájdžán v současnosti okupuje nejméně 50 kilometrů čtverečních arménského území.
Zangezurský koridor = propojení turkického světa
Vysněné propojení Turecka s Ázerbájdžánem, a tím i s turkickým světem celkově, by mohl vyřešit Zangezurský koridor, geografické pásmo na arménsko-íránské hranici, na které – i když nebylo součástí mírové dohody – Ázerbájdžán vznesl nárok. Otevření tohoto koridoru by totiž vedlo k prohloubení ekonomické a politické spolupráce s Tureckem a lepšímu přístupu k ázerbajdžánské exklávě Nachičevan, jež se nachází mezi Tureckem a Arménii.
Jenomže Arménie odmítá, že by tento koridor kdy byl součástí dohody a veškerý pohyb zde komplikuje přítomnost arménských ozbrojených složek. A tak Turecko s Ázerbájdžánem začaly vyvíjet tlak na Arménii, aby svůj přístup změnila. Mezitím se na okupovaném území budují nové cesty, které mají tento koridor i přes arménskou nevoli uvést do provozu. Azerové pak už několikrát od konce druhé války o Náhorní Karabach narušili arménské území.
Krize pokračuje
Situace se tedy průběhem času nelepšila, spíše naopak: vše nasvědčovalo další eskalaci krize. V srpnu 2021 ázerbájdžánské síly zablokovaly trasu do jižní Arménie (oblasti Sjunik) uzavřením hlavní severojižní dálnice, která přerušila veškerý mezinárodní tranzit s Íránem a donutila Arménii vybudovat alternativní silnice.
V únoru 2022 zahájilo Rusko plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. O tomto aktu agrese bylo napsáno již dost a není třeba se mu zde více věnovat. Pro naše téma je však důležité, že tento čin zemi zaměstnává natolik, že postupně začíná ztrácet slovo ve svých tradičních sférách vlivu, včetně Arménie. Rusko začalo poprvé zřetelně odvracet pozornost od Arménie v momentě, kdy ukrajinská armáda provedla protiúder proti ruským okupantům a zabrala město Lyman. Právě tehdy došlo ke stažení ruských mírových jednotek z Lačinského koridoru (oblast, která je pojítkem mezi Arménii a Karabachem) a celé situace následně využili Azerové. Ti do oblasti vyslali vojáky a Arménii náhle popadl strach z toho, že arménská populace v Karabachu bude kvůli blokádě vyhladověna.
K největší eskalaci krize došlo v září 2022. Ázerbájdžán zahájil nejmasivnější útok na Arménskou republiku v historii konfliktu. Oběti byly hlášeny na obou stranách. Arménie neúspěšně požadovala, aby Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti a Rusko nezávisle zasáhly kvůli vojenským invazím Ázerbájdžánu nejen v září 2022, ale už v květnu 2021. CSTO s Ruskem v čele však v obou případech odmítla poskytnout pomoc, a Arménie tak zůstala napospas osudu. V listopadu za to pak Vladimir Putin sklidil potupu, když premiér Pašinjan v reakci odmítl podepsat mírový dokument CSTO a odešel ze sálu. Situace začala být mimořádně složitá: Arménie byla odříznutá od svých partnerů, část jejího území se ocitla pod blokádou, nepřítel okupoval Náhorní Karabach a k dovršení všeho byla neustále pod tlakem Turecka s Ázerbájdžánem.
EU míří na scénu
Představitelé Evropské unie a Ruska důrazně odsoudili vojenské operace Ázerbájdžánu, jež považovali za porušení dohody z roku 2020 o příměří v Náhorním Karabachu. Před srpnem 2021 ruské mírové síly učinily neutrální prohlášení vyzývající obě strany k deeskalaci, namísto výslovného obvinění Ázerbájdžánu z násilné eskalace. Se slábnoucí pozicí Ruska se však do věci aktivně vložila EU, a to během českého předsednictví.
Unijní motivace byla zřejmá: využít slábnoucího vlivu Ruska, stabilizovat vztahy s Azery, kteří jsou evropskými obchodními partnery, zejména v obchodu s nerostným bohatstvím, vyřešit nastalou politickou krizi v Arménii, což vyžadoval především premiér Pašinjan, jehož pozice vlivem válečné porážky utrpěla na síle i cti. Díky diplomacii EU v čele s Francií pak bylo během vrcholného mítinku Evropského politického společenství v Praze rozhodnuto o nové dvouleté civilní monitorovací misi. Ačkoli byla mise odsouzena Ázerbájdžánem a Ruskem, EU i přesto nepolevila, aby přispěla ke stabilitě podél hranice a zabránila ázerbájdžánským ofenzívám, které by mohly ohrozit vzájemné vztahy.
Blokáda části území, složitá geopolitická situace, neustálá hrozba ze strany souseda a oslabení moci tradičního partnera, to vše vedlo Arménii k postupné politice kompromisu. První velký posun pak nastal letos v květnu. Premiér Pašinjan v prohlášení projevil ochotu uznat Náhorní Karabach za součást Ázerbájdžánu za předpokladu zajištění bezpečnosti tamního arménského obyvatelstva. Cesta k vyřešení konfliktu je tak otevřená a bude záviset na dalších jednáních. To nejlepší ale mělo teprve přijít.
Arménské otáčení
Postupný odklon země od Ruska, který naznačovalo již několik výše uvedených skutečností, nabral v posledních dnech na obrátkách. Od 11. do 20. září se totiž Arménie účastní vojenských manévrů, a to společně se Spojenými státy! Vojenské cvičení ponese název „Eagle Partner 2023‘‘ a jeho deklarovaným cílem je příprava na účast v mezinárodních mírových misích. Nejnovější vývoj pravděpodobně ještě více popudí Kreml, avšak Arménii se nelze divit, když mu vyčítá postupné opouštění regionu a nedodržování závazků vyplývajících z CSTO.
Stupňující se spor mezi Moskvou a Jerevanem je patrný na mnoha frontách. V Bělorusku například nedávno skončilo společné vojenské cvičení CSTO, kam ale Arménie nevyslala své vojáky. Objevují se tak spekulace, že Jerevan by mohl organizaci opustit úplně. Arménie zároveň poprvé od loňské ruské invaze na Ukrajinu poslala Kyjevu humanitární pomoc. Arménský premiér Pašinjan pak v rozhovoru nedávno prohlásil, že spoléhat na Rusko jako záruku bezpečnosti jeho země byla chyba. Moskvě vyčetl, že nezajistila bezpečnost Arménie, která podle ní čelí agresi ze strany sousedního Ázerbájdžánu. Válka na Ukrajině podle něj Rusku odčerpává prostředky pro angažmá na jižním Kavkazu, odkud upadající impérium postupně odchází.
A aby toho pro Putina nebylo málo, již se objevují hlasy, které se zmiňují o členství Arménie v NATO, což by mohlo být jednou z cest, jak vyřešit konflikt o sporná území a zároveň definitivně vypudit Rusko z regionu jižního Kavkazu v době, kdy je oslabené kvůli své válce na Ukrajině. Nezbývá než situaci nadále sledovat a doufat, že tento nádherný region se konečně dočká vytouženého míru.
Grafika: Jakub Janega
