Aby Ukrajina neprohrála

Napsáno dne 2. 2. 2023.

David Broul, Antonín Nenutil

Na Euforku poměrně atypicky dneska nahlédneme do obranného a bezpečnostního průmyslu. Válka na Ukrajině nebere konce. Brzy to už bude rok, co Rusové podnikli agresivní invazi do sousední země. Již od samého počátku na Ukrajinu začal proudit velký objem materiální i finanční pomoci. A právě na ně se v dnešním příspěvku společně podíváme!

Jak už bylo zmíněno, 24. února si připomene rok od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Za tuto dobu bylo do napadené země posláno velké množství nejen humanitární pomoci, ale i čím dál více vojenské techniky a munice. Mimoto také státy EU cvičí ukrajinské vojáky na svém území a na agresora, tedy Rusko byla zavedena celá řada sankcí. V síti různé západní pomoci je dnes poměrně lehké se ztratit. Pojďme ji tudíž trochu rozmotat.

Západní pomoc jazykem peněz

Je více než jasné, že pád Ukrajiny není v zájmech žádného evropského státu a demokratický svět před touto brutální agresí nemůže zavírat oči. O to více, když od doby, co začala invaze, svět přihlíží genocidě ukrajinského obyvatelstva symbolizované v obcích Buča či Irpiň. Poměrně pregnantně vyjádřil pohled na současnou situaci nově zvolený prezident republiky Petr Pavel: „Nemáme žádnou jinou alternativu. Pokud ponecháme Ukrajinu bez pomoci, tak pravděpodobně prohrají válku. A pokud prohrají, pak i my prohrajeme.“ Právě proto státy euroatlantického bezpečnostního okruhu tak vehementně podporují Ukrajinu. Nejde totiž jen o válku dvou států, ale rovněž o souboj hodnot: našeho západního světa proti jeho pojetí vybájeném v Kremlu.

Pomoc Ukrajině, která se skládá z několik složek, je doslova obří. Abychom to demonstrovali na číslech, uvedeme jako příklad analýzu Kielského institutu pro světovou ekonomiku (IFW). Tento institut vypočetl západní pomoc Ukrajině v období mezi 24. únorem a 20. listopadem 2022 na celých 108,8 miliard eur. Zahrnul přitom veškerou finanční, humanitární a vojenskou pomoc z celkem 46 zemí. Z těchto 108,8 miliard eur pocházelo 51,8 miliard z pokladničky Evropské unie a 47,8 miliard ze Spojených států, přičemž většina zbývající pomoci pramenila ze Spojeného království, Kanady či Norska.

„Pokud ponecháme Ukrajinu bez pomoci, tak pravděpodobně prohrají válku. A pokud prohrají, pak i my prohrajeme.“

Petr Pavel, prezident republiky

V tak zvané bezpečnostní, resp. vojenské pomoci to pak byly Spojené státy, které poskytly více než kterákoli jiná země dohromady. Do letošního ledna se USA Ukrajině zavázaly poslat bezpečnostní a obranné prostředky v celkové výši 3,075 miliard dolarů (přibližně 2,8 mld. eur). Jak si ale jistě vzpomínáte, ne všechny západní – a zejména evropské – země byly ještě nedávno nadšené ze zasílání těžké obranné techniky na Ukrajinu. A třeba Německo nebo Švédsko změnily svou striktní politiku odmítající takovou pomoc až teprve v posledních dnech, přestože Evropská unie už dávno – a poprvé ve své historii (sic!) – dodala smrtící zbraně prostřednictvím svých institucí. Zvlášť případ Německa je zajímavý.

Rozvážná velmoc, nebo lajdák?

Než se podíváme na výčet slíbené bezpečnostně-obranné pomoci Ukrajině z poslední doby, je třeba se mrknout na příběh motoru evropské integrace: Německa. Ruská invaze na Ukrajinu zásadním způsobem proměnila mezinárodní bezpečnost v Evropě. Státy byly donuceny přizpůsobit nebo dokonce zcela přehodnotit své politiky vůči Rusku. Nejinak tomu bylo v Německu, které právě v uplynulém měsíci plnilo mediální portály svou liknavostí v obranné politice vůči Ukrajině. Stručně, prostě nechtělo nejen poslat své tanky Leopard, dokonce si ani nepřálo, aby kdokoliv z jejich zahraničních držitelů tyto pojízdné pancéře napadenému státu zaslal.

Německo jediné drží nad všemi tanky rozhodovací pravomoc. A tak státům v čele s Polskem nezbylo než začít Německo přemlouvat ke změně kurzu. Nabízí se otázka, proč Německo odmítalo tanky poslat. Odpověď hledejme v dějinách – zde v druhé světové válce. Po totální diskreditaci země se němečtí politici sžili s rolí viníka nejhoršího konfliktu v dějinách a z tohoto myšlenkového úzu nehodlají ustupovat ani dnes. V německé společnosti dodnes bují ultranacionalistické proudy, které tu a tam vyplují na povrch, a nikdo z vládnoucích politiků si nechce dovolit byť jen zavdat příčinu k úvahám o obnovených imperiálních choutkách Německa.

A k druhé světové válce se váže i zcela konkrétní důvod: nebylo by vhodné, aby proti ruskému tanku zaútočil tank německý. A tak měla tzv. „tanková koalice“ poměrně dost práce s přemlouváním, které nakonec bylo korunováno úspěchem: německá vláda se po dlouhých dnech jednání nechala přemluvit nejen k povolení, které zahraniční držitele tanků zplnomocňovalo poslat je na Ukrajinu. Německo nadto slíbilo Ukrajině zaslat ze svých zásob 14 tanků třídy Leopard 2. Krátce nato USA oznámily, že napadenému státu poskytnou 31 moderních tanků Abrams, což rovněž dříve odmítaly.

„Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkorysost, v míru dobrá vůle.“

Winston Churchill

Všem těmto rozhodnutím ale předcházely dny výhružek zejména z polské strany, že právě Polsko pošle na Ukrajinu několik svých tanků Leopard i bez posvěcení ze strany jejich dodavatele, a opatrného našlapování německé vlády, která se navíc zrovna rozhodla vyměnit ministra obrany. Ale odehrálo se skutečně vše tak, jak jsme to viděli? Nedělo se pod rouškou hádek a jednání ještě něco více?

Kouřová clona?

V lednu přišel respektovaný zpravodajský server Politico se senzačním odhalením zvícím válečné špionážní filmy. Aby Ukrajina v počátku války skutečně neprohrála, bulharská prozápadní vláda premiéra Kirila Petkova dodávala v prvních týdnech napadené zemi pohonné hmoty a střelivo. Avšak činila tak tajně, protože většina bulharské společnosti je naladěná prorusky. Premiér Petkov tak raději zvolil cestu mezinárodního ponížení kvůli nepřipojení se k západní pomoci, než aby čelil společenské vzpouře a ruským hybridním útokům.

Vyvstává proto výše položená otázka, zdali jsme skutečně sledovali běh událostí takový jaký byl, anebo jestli jsme se stali diváky pouhého divadla určeného zejména pro kremelské osazenstvo. Válka totiž od soupeřících stran vyžaduje propagandu, dezinformace a lži. Neříkáme, že německá vláda záměrně předstírala odpor k dodávání tanků na Ukrajinu, aby nerozzlobila prorusky naladěné obyvatelstvo, tento problém Německo nemá. Zdánlivě zdlouhavá jednání nicméně mohla sloužit jako jakási kouřová clona pro tajné dodávky bezpečnostně-obranného materiálu, o němž se v německém Ramsteinu hovořilo.

Jistě, v tomto místě už zřejmě fabulujeme. Nicméně takový postup by byl logický, a jak ukazuje bulharský případ, ne zcela vyloučený. Ruské vedení již několikrát pohrozilo, že západní materiál dodávaný na Ukrajinu je legitimním terčem útoku. A upřímně, vagony po okraj naložené tanky jsou pořádným terčem. Vůbec bychom se tak nedivili, pokud by se časem ukázalo, že tzv. Ramsteinská jednání byla pouze kouřovou clonou, která měla odvrátit (hlavně ruské) zraky od uskutečněných dodávek tanků na Ukrajinu.

Nicméně vzhledem k dosavadnímu lavírování a váhavému postupu Německa je pravděpodobnější varianta schválení dodávek až po intenzivním lednovém přemlouvání. I tak ale už zaznamenáváme úžasný výsledek, protože v prvních měsících invaze bylo zasílání obranných vojenských prostředků prakticky tabu. Zde se můžeme pyšnit jistým prvenstvím, když Česko jako jeden z prvních států skutečně dodal Ukrajině tanky. A dnes už se zcela reálná diskuse vede o poskytnutí stíhaček napadené zemi. Můžeme si proto přát, aby i v této otázce padla poslední tabu.

A nyní už tedy ten výčet bezpečnostně-obranné pomoci, kterou západní státy slíbily poskytnout Ukrajině. Euforka jej doslovně přejímá ze Seznam Zpráv a je datován k 20. lednu, tedy k době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o zaslání německých Leopardů a amerických Abramsů. Ty si tedy do výčtu můžeme přimyslet:

Co Západ v poslední době slíbil

USA už dřív tento měsíc [v lednu] slíbily poslat obrněná vozidla pěchoty Bradley v počtu 50 kusů. Podle zdrojů Politica a CNN se zřejmě v pátek chystají také oznámit zásilku asi 100 obrněných vozidel Stryker, dalších 60 kusů Bradley, 350 vozů Humvee a asi 50 obrněnců MRAP, které jsou odolné proti minám a jiným nástražným výbušninám. V neposlední řadě se očekává i oznámení dodávky nových raket s dostřelem až 160 kilometrů.
Velká Británie slíbila 14 tanků Challenger 2, „stovky“ obrněných vozidel, 600 laserem naváděných střel Brimstone, neznámo kolik samohybných houfnic AS90 i desítky dronů.
Asi nejvýznamnější podporou od Německa z poslední doby jsou čtyři desítky obrněnců Marder.
Francie nyní podle Politica zvažuje poslat menší množství moderních tanků Leclerc a už zkraje měsíce slíbila tzv. „lehké tanky“ AMX-10 RC.
Švédsko tento týden oznámilo, že pošle 12 samohybných houfnic Archer a 50 bojových vozidel CV90.
Dánsko ve čtvrtek slíbilo, že pošle 19 samohybných houfnic Caesar. Desítky různých druhů houfnic v tentýž den slíbilo i Estonsko.
Finsko oznámilo, že pošle vojenský materiál v hodnotě 400 milionů eur. Avizovalo ale, že s posláním leopardů čeká na souhlas Německa.
Polsko naznačilo, že je ochotno poslat leopardy i bez svolení Německa. Nad rámec toho se ve čtvrtek zavázalo poslat 42 nespecifikovaných bojových obrněných vozidel pěchoty a neznámo kolik protileteckých kanonů S-60.
Lotyšsko má podle společného prohlášení ze čtvrtečního jednání v estonském městě Tapa mimo jiné dodat dva vrtulníky M-17, dvě helikoptéry Mi-8 a desítky protiletadlových kanonů L-70.
Dvě stovky lehkých obrněných vozidel Senator slíbila tento týden i Kanada.
Česko nezmínilo konkrétní nové zásilky, zavázalo se ale, že bude pokračovat v dosavadní podpoře, navýší kapacity svého obranného průmyslu, aby mohlo dodávat další munici, a bude nadále přispívat k opravám a údržbě ukrajinské techniky.

Celkově by tak na Ukrajinu měly západní státy postupně poslat skoro 300 tanků, které napadená země nutně potřebuje k obnově územní integrity a dobojování války do vítězného konce.

Grafika: Jakub Janega