Sedmdesát pět let bezpečí

Antonín Nenutil

Euforka je zpátky a dnes vám po delší pauze přináší nový článek! V něm se budeme věnovat Severoatlantické alianci, protože začátkem dubna oslavila výročí 75 let. Bezpečnostně-obrannou organizaci, které všichni říkáme NATO, ustanovila Washingtonská smlouva, k jejímuž podpisu došlo 4. dubna 1949. Podíváme se na okolnosti vzniku Aliance, spletitosti, které její existenci v průběhu dekád doprovázely, a nebude chybět ani pohled na její současné fungování. Držte se, bude to jízda!

NATO (North Atlantic Treaty Organization) je euroatlantický vojenský obranný pakt, který sdružuje 32 členských zemí, z toho 30 evropských a dvě severoamerické. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. A právě letos 4. dubna tato organizace oslavila 75 let od svého vzniku. Jaká však byla její cesta? Vezmeme to hezky popořadě.

Skromné začátky jednoho paktu

Každý, kdo aspoň trochu zná evropské dějiny, musí vědět, že evropská historie byla napříč staletími ovlivňována řadou krvavých válek a nezměrného násilí, které zapříčinily utrpení obřích mas lidí bez ohledu na národnost. Právě toto utrpení, linoucí se v průběhu staletí jako temný mrak nad Evropou, eskalovalo v průběhu 20. století do dvou ničivých celosvětových konfliktů, jež zásadním způsobem ovlivnily mezinárodní řád a s ním i evropské bezpečnostní prostředí.

Příčinou toho, proč v dnešní době můžeme žít v bezpečném a stabilním prostředí, není pouze integrační projekt v podobě Evropské unie, ale také spojení celé řady zemí, které spoluutvářejí NATO a zajišťují mírový pořádek na kontinentě. Právě tato integrace zemí se měla stát nástrojem k tomu, aby se jednou provždy předešlo ničivému scénáři v podobě násilných válek na území Evropy. Cesta k tomuto kýženému stavu, trvajícímu již 75 let, však nebyla jednoduchá.

Za předchůdce NATO je považován Bruselský pakt, jenž v březnu 1948 podepsala Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie a Spojené království. Mimo snahy zabránit krveprolití také neustále rostla moc Sovětského svazu, což se mimo jiné projevilo v únorovém puči v Československu či v červnových snahách Sovětů o ovládnutí západního Berlína. Evropa byla zpustošena druhou světovou válkou a všem bylo jasné, že k obraně před Sovětským svazem byla zapotřebí účast Spojených států, které se po skončení války postupně emancipovaly v novou světovou supervelmoc.

A tak se začalo mluvit o nové vojenské alianci za účelem obrany před Sovětským svazem a jeho další mocenskou expanzí. Rovněž měla udržet přítomnost USA v Evropě jako prevenci opětovného vzrůstu militarismu na starém kontinentě. Souběžně s vojenskou asistencí byl zaveden Marshallův plán, kterým USA pomáhaly s ekonomickou stabilizací Evropy. Jak už bylo řečeno, Aliance vznikla podepsáním Severoatlantické smlouvy na jaře 1949 ve Washingtonu, D.C., pěti státy Bruselského paktu – Spojenými státy, Kanadou, Portugalskem, Itálií, Norskem, Dánskem a Islandem.  Poslání Severoatlantické aliance se dá výstižně shrnout v jediném citátu, a sice v prohlášení jejího historicky prvního generálního tajemníka Lorda Ismaye:

„Udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo Evropu a Německo při zemi.“

K původním dvanácti zakládajícím členům přibylo v roce 1952 ještě Řecko a Turecko a v květnu 1955, na základě Pařížských smluv, Spolková republika Německo. Její Bundeswehr, v němž sloužilo mnoho bývalých generálů a důstojníků Wehrmachtu s neocenitelnými bojovými zkušenostmi z druhé světové války, se záhy stal jednou z nejpočetnějších, a především nejkvalitnějších armád Aliance. Nutno také dodat, že na emancipaci NATO měla zásadní vliv Korejská válka v letech 1950–1953.

Trnitá cesta k emancipaci

Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, vznik a vývoj NATO provázela celá řada kontroverzí. První z nich spočívala v běžné lidské emoci – strachu. Proti vzniku NATO se stavěla nezanedbatelná část veřejnosti ve všech zakládajících zemích. Je to pochopitelné, ničivá druhá světová válka sotva skončila a lidé nechtěli slyšet o zbrojení a dalším možném konfliktu. Vezměme si například amerického prezidenta Harryho Trumana, který se o plánech na vznik NATO ve své prezidentské kampani v roce 1948 nezmínil z obav, že americká veřejnost by téma nepřijala. V Evropě pak zase veřejný odpor proti NATO silně udeřil ve Francii či Itálii, zemích, kde měli po válce nezanedbatelný hlas tamější komunisté. Avšak západní politici viděli do budoucnosti dál než válkou zbídačení občané evropských států.

Na odpor však měly záhy navázat první problémy uvnitř samotného Transatlantického paktu. K první vážné krizi uvnitř NATO došlo v roce 1955; tehdy se diskutovalo o připojení Západního Německa k Alianci. Pro Francii, Británii i země Beneluxu byla opětovná militarizace Německa velký problém. Bylo to teprve deset let od konce druhé světové války a nikdo nechtěl znovu vidět vyzbrojené Německo. Navzdory obavám, vzhledem k dnešní zkušenosti můžeme konstatovat, že tehdy naštěstí převládla logika studené války a nezpochybnitelný argument o německém přínosu do společné obrany před Sověty. Pro ty byl tento krok nepřijatelný a v reakci na něj vytvořili vlastní vojenský pakt, a sice Varšavskou smlouvu.

Další vážná obtíž se objevila poté, co SSSR koncem padesátých let dosáhl schopnosti zasáhnout území Spojených států. Aliancí začala zmítat doktrinální krize, jelikož evropští spojenci se obávali, že v případě eskalace napětí Spojené státy nebudou riskovat vlastní bezpečnost v zájmu zachování té kolektivní. Určité neshody existovaly i mezi jednotlivými členy. Francouzský prezident Charles de Gaulle nesl nelibě úlohu USA coby hegemona, a proto v roce 1966 vyčlenil francouzské jednotky z integrovaného velení Aliance. Kvůli tomu se sídlo velení NATO přemístilo z Paříže do Bruselu. Roku 1967 členské státy NATO přijaly doktrínu pružné odvety a současně prováděly politiku uvolňování napětí mezi Aliancí a státy Varšavské smlouvy, a tudíž proti okupaci Československa v srpnu 1968 ani nehnuly prstem; ostatně stejně jako o dvanáct let předtím během potlačení maďarského povstání sovětskými tanky.

V srpnu 1974 z integrovaného velení vystoupilo také Řecko, a to na protest proti postoji NATO k řešení kyperské krize, kdy ostrov okupovala jiná členská země Aliance (a odvěký nepřítel Řecka) Turecko, disponující po USA druhými nejpočetnějšími ozbrojenými silami v NATO. V roce 1980 do něj však Řecko opět vstoupilo a problémy byly zažehnány. Následující 80. léta se vyznačovala poměrně velkou stabilitou, k žádným vážnějším rozporům uvnitř Aliance nedocházelo, ba naopak: v roce 1982, po úmrtí generalissima Franciska Franka, vstoupilo do Aliance demokratizované Španělsko. 

Kam s ním v nové éře

V roce 1989 se sovětské impérium začalo sypat. V listopadu padl jeden z nejvýznamnějších symbolů studené války – Berlínská zeď. Na pořadu dne bylo opětovné sjednocení nejenom Berlína, ale i celého Německa. Vyjednávání mezi Spojenými státy, jejich spojenci v NATO a Sovětským svazem tehdy otevřelo zásadní otázky, které ovlivňují světovou politiku dodnes.

Slíbilo NATO zachování statutu quo, čili že se nebude rozšiřovat, výměnou za stažení Sovětů ze satelitních zemí?

Ačkoli se tento narativ často objevuje ve veřejném prostoru, je nutné zmínit, že neexistuje žádná písemná smlouva, v níž by se NATO zavazovalo k tomu, že nebude expandovat na východ. To ostatně potvrdil i někdejší generální tajemník Sovětského svazu Michail Gorbačov, který v jednom rozhovoru razantně odmítl tuto lživou tezi, která se dodnes hojně využívá v ruské propagandě. Na londýnské schůzce roku 1990 státy NATO upustily od doktríny pružné odvety a SSSR už neuváděly jako svého úhlavního protivníka. Vzhledem k rozpadu SSSR a úsilí bývalých členů Varšavské smlouvy o vstup do NATO iniciovali Američané roku 1994 projekt Partnerství pro mír.

Svobodná 90. léta se vyznačují hledáním nové identity: zmizel úhlavní nepřítel a členské státy váhaly, zda nedemontovat i Alianci coby nepotřebný relikt studené války. Začala se ale objevovat řada konfliktů menšího rozsahu, a tak se NATO například letech 1992 až 1995 angažovalo ve válce v Bosně a Hercegovině a v důsledku války v Kosovu 24. března 1999 letecky zaútočilo na Svazovou republiku Jugoslávii (dnešní Srbsko). Jeho úloha v nové éře však nadále zůstávala nečitelná.

S nástupem nového milénia došlo k zásadnímu zlomu ve vývoji Aliance: teroristické útoky z 11. září 2001 přiměly členské státy NATO poprvé v jeho historii aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy, podle něhož je útok na jednoho člena (v tomto případě Spojené státy) útokem proti všem. Řada členských států se následně angažovala ve válkách v Afghánistánu a Iráku proti novému nepříteli: globálnímu terorismu. NATO tak znovu nalezlo svou dějinnou úlohu; Aliance se podílí na širokém spektru zahraničních misí a postupně se etablovala v globálního aktéra, který se snaží o dodržování pořádku a stability.

Rozšiřování NATO: Každý má právo na bezpečí

Bezpečí je základním pilířem stability každé země, a proto by měl každý stát mít právo na tento žádoucí stav, a to bez výjimek. Naše republika měla to štěstí, že se pomocí tvrdé dřiny vypracovala tak, že se z ní jako uchazeče stal plnoprávný a spolehlivý člen Aliance. Toto štěstí měly i další státy bývalého východního bloku: roku 1999 se novými členy Aliance stalo Maďarsko a Polsko, o pět let později je následovalo Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Roku 2009 se k Paktu připojila Albánie a Chorvatsko a v roce 2017 Černá Hora. Rozšiřování pak pokračovalo ještě v roce 2020, kdy do Aliance vstoupila Severní Makedonie, následovaná loni a letos Finskem a Švédskem.

Stále tedy vyvstává otázka: NATO jako přežitek studené války? Akorát že vůbec…

NATO zůstává významným pilířem mezinárodní stability a bezpečnosti i po skončení studené války. Jak již bylo zmíněno, Aliance je hlavním garantem bezpečnosti 32 států, a jedná se o organizaci, která i navzdory svým stinným momentům v průběhu dekád představuje tu nejsilnější obrannou záruku, kterou máme. Doba, ve které nyní žijeme, je stále dobou míru a prosperity na území členských států. Ale bohužel, situace na Ukrajině nám každý den připomíná, že tento stav není samozřejmostí a jeho osud může být mimořádně křehký, pakliže nebudeme jednotní. NATO je tedy stále potřeba a buďme rádi, že jsme jeho členy. 

Grafika: Jakub Janega