Jeden z nás: Příběh o Norsku není jen o Utøye. Skládá mozaiku norské společnosti

Kristina Němcová

Snažíme informovat hlavně o pozitivních událostech a teroristický útok na ostrově Utøya mezi ně rozhodně nepatří. Také vám ale čas od času nabízíme evropské kulturní okénko a kniha novinářky Åsne Seierstad Jeden z nás: Příběh o Norsku, která mimo život útočníka zkoumá i příběhy jeho obětí, za přečtení rozhodně stojí. 

Asi téměř každý z nás si pamatuje 22. červenec 2011. Den, který změnil Norsko a zasáhl celou Evropu. Krajně pravicový extremista Anders Breivik po domácku vyrobenou bombou napřed usmrtil osm lidí v centru Osla, konkrétně u sídla norské vlády. Následně se vydal na ostrov Utøya, kam se sjížděli sympatizanti a členové mládežnické organizace strany sociální demokracie (AUF). Téměř sedm desítek z nich se už domů nikdy nevrátilo, terorista je chladnokrevně zavraždil.

Pokud si říkáte, že číst knihu o 600 stránkách věnovanou osobě, na níž by se radši mělo zapomenout, je nesmysl, jste na omylu. Åsne Seierstad se mimo samotného útočníka věnuje i příběhu těch, kteří se z Utøyi už nevrátili.

Jednou z nich je třeba Bano Rashid. Osmnáctiletá dívka původem z Kurdistánu, která v sedmi letech přišla se svými rodiči a dvěma mladšími sourozenci do Norska, by dnes již byla třicátnicí. Seierstad sleduje osud rodiny Rashidových od doby, kdy se Bano narodí. Nedlouho na to se Rashidovi rozhodnou opustit Kurdistán a začít svůj život v Norsku, kde se snaží co nejvíce přiblížit jeho kultuře a prostředí. 

Pro Bano i její mladší sestru Laru se stala velkým vzorem Gro Harlem Brundtland – první norská premiérka přezdívaná „Matka Norska“, ikona severské levice. I díky ní se obě sestry staly sympatizantkami sociální demokracie a těšily se na její návštěvu Utøyi plánovanou na 22. července. Seierstad díky vzpomínkám pozůstalých popisuje, že ten den hustě pršelo, s čímž bývalá premiérka nepočítala a Bano jí půjčila své holinky. 

Ze tří kamarádů přežil jeden

Anders Breivik ale Gro Harlem rozhodně neuctíval. V mládí se angažoval v krajně pravicové Straně pokroku (dlouho před útokem ze strany vystoupil a ta se od něj distancovala) a premiérce spolu s celou sociální demokracií dával za vinu příliv uprchlíků a „vymírání etnických Norů“. Brundtland společně s tehdejším premiérem Jensem Stoltenbergem měli být jedním z Breivikových hlavních cílů. V případě Brundtland se dá mluvit o pořádné dávce štěstí, neboť ostrov opustila hodinu před začátkem střelby.

Vedle příběhu Rashidových popisuje autorka i osud rodiny Saebøvých, konkrétně jejich nejstaršího syna Simona. Seirstad, podobně jako u Rashidových, rodinu sleduje už od dob seznámení Simonových rodičů. Provede nás jeho dětstvím a v příběhu poznáme i jeho dva blízké kamarády Anderse a Viljara. Simon, Anders a Viljar se už jako aktivní středoškoláci zajímali o dění v politice a společně založili v rodném Tromso buňku AUF.  

Simona kamarádi popsali jako přirozeného vůdce, Anderse zase jako aktivního mladého politika plného nápadů. Z trojice kamarádů přežil jen Viljar, přestože v důsledku vážného zranění přišel o oko. Příběh Viljara sleduje snímek Paula Greengrasse 22. července z roku 2018, který popisuje události po útoku. Simon podle vzpomínek přeživších zemřel jako hrdina, když pomáhal ostatním schovat se v jeskynní skulině. Anders zemřel vedle Bano, ještě se mu podařilo přes ní položit svou ruku.

Každý z nás chce někam patřit

Příběhy Bano, Lary, Simona, Anderse a jejich rodin ale tvoří jen fragment mozaiky. Nemalá část je věnována i člověku, jehož vinou výše jmenovaní zůstanou už navždy teenagery. Díky opravdu zevrubnému popisu jeho dětství, které je spojené se šikanou, složitého vztahu s otcem až po dospívání, kdy si mladý Breivik poprvé začíná zahrávat s politickou kariérou ve Straně pokroku, si čtenář může vytvořit obrázek nejen o něm, ale i o Norsku jako celku.

Díky výtečné novinářské práci při čtení dojdete do stavu, kdy je vám Anderse do jisté míry líto. Přesto vůči němu na konci budete cítit neskutečnou zášť, opovržení a znechucení. Celé to nejlépe shrnuje v epilogu sama autorka, když vysvětluje název své knihy: „Jeden z nás pojednává o tom, co znamená někam patřit. Tři kamarádi z Tromsu měli jasně dané, odkud pocházejí. Geograficky, politicky i v rámci svých rodin. Bano patřila do Kurdistánu i do Norska, jejím největším přáním bylo stát se jednou z nás. Pachatel se nakonec rozhodl ze společenství vystoupit a ublížit mu nejbrutálnějším způsobem.”

Knihu tedy doporučuji k přečtením úplně všem. Ne snad kvůli „tomu člověku“. Ale pro výbornou pečlivou práci Åsne Seierstad. A taky pro Bano, Simona a dalších 75 nevinných lidí, kteří 22. července přišli o život. Pro jejich sny, které už nestihli uskutečnit. Pro rodiny, které už nikdy nebudou kompletní. Nenechte se odradit délkou 600 stran, kniha se čte jedním dechem a vyvolá ve vás kolotoč emocí.

Grafika: Jakub Janega