Prvními pocity byla směs vzteku, smutku a bezmoci

Hynek Melichar, Antonín Nenutil

V den prvního výročí agrese ruského diktátora Vladimira Putina na Ukrajině vám Euforka přináší bilanční rozhovor s odborníkem na mezinárodní vztahy z katedry politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci Hynkem Melicharem. „Směs vzteku, smutku a bezmoci,“ vzpomíná Hynek Melichar na první pocity, které se ho zmocnily ve chvílích, kdy zjistil, k čemu nad ránem došlo na Ukrajině. Jak se za rok změnila situace ve válce na Ukrajině a jak na ni nahlíží odborník?

Pamatujete si, co jste dělal 24. února 2022, když jste se dozvěděl o ruské agresi na Ukrajině? Jaké byly vaše první pocity?

Ještě 23. února večer jsem dával na Facebook post o tom, že invaze je bohužel pravděpodobná i přes rizika, která s sebou pro putinovské Rusko nese, a když jsem se druhý den probudil, už ruské jednotky vtrhly na Ukrajinu. První pocity byly silné. Ještě v říjnu předchozího roku jsem dělal v Kyjevě rozhovory s Krymskými Tatary. Byl jsem tam s celou rodinou, město nás okouzlilo. Navštívili jsme tehdy i bývalou vilu [býv. ukrajinského prezidenta – pozn. autora] Viktora Janukovyče s rozsáhlým areálem otevřeným po tzv. Euromajdanu veřejnosti. Areál je severně od Kyjeva, jen asi 15 kilometrů od Hostomelu, kde se o pár měsíců později svedla klíčová bitva o letiště. Hned vedle je pak Irpiň a Buča, kde došlo k masakrům civilistů. Mám na Ukrajině přátele, a i kvůli tomu se mě ruská agrese dotkla velmi osobně. Prvními pocity byla směs vzteku, smutku a bezmoci.    

Jaké byly hlavní důvody prvotního ruského selhání na začátku invaze? Proč jsme nebyli svědky úspěšné třídenní „speciální vojenské operace“ jak oficiální ruské zdroje nazývají válku na Ukrajině?

Hlavním důvodem byl zkostnatělý sovětský způsob plánování, který se od invaze do ČSSR v roce 1968 či Afghánistánu v roce 1979 prakticky nezměnil. Výsadkem obsadit letiště pro velké dopravní letouny s invazními silami a technikou, následně obsadit televizi, rozhlas, prezidentský palác, svrhnout vládu a ujmout se kontroly nad zemí. Jenže tento plán selhal už v prvním bodě, kdy se ruským výsadkářům nepodařilo udržet hostomelské letiště, které Ukrajinci raději zničili, než aby sloužilo invazním silám.

„Ruská agrese na Ukrajině je největším testem kapacit Evropské unie za dobu její existence a bohužel opět ukazuje, že hlubší integrace v zahraniční a bezpečnostní politice naráží na značné rozdíly mezi členskými zeměmi.“

Ruský rigidní plán ovšem pokračoval podle původního scénáře i bez obsazeného letiště díky čemuž okupanti utrpěli další ztráty. Plán B – obklíčit Kyjev, masivně jej ostřelovat a nechat „vykrvácet“ zase selhal na špatné logistice, která byla charakteristická pro první fázi invaze. Ruská technika zkrátka neměla dost nafty na to, aby Kyjev zvládla obklíčit. Posily podobně zůstaly bez paliva stát v mnohakilometrové koloně, která se stala snadným cílem ukrajinských sil. Zásadním faktorem bylo samozřejmě i nesmírné odhodlání a morálka Ukrajinců, pro které válka s Ruskem začala už v roce 2014 na Donbase.

V čem EU za rok války podle vás prokázala svou sílu? A v čem naopak selhala?

Počáteční solidarita s Ukrajinou byla až neuvěřitelná, ve většině evropských zemí došlo k jasnému odsouzení ruské agrese. Následovalo postupné přijímání bezprecedentně tvrdých sankčních balíčků a dodávky zbraní, munice, vybavení i humanitární pomoci. Současně mnohé evropské země včetně ČR ukázaly značnou empatii k ukrajinským uprchlíkům. S postupujícím časem, kdy se z „třídenní operace“ stala vleklá válka, se ovšem začaly ukazovat rozdíly v přístupech jednotlivých členských zemí EU k Rusku, sankcím i dodávkám zbraní Ukrajině. Podobně začaly růst nálady proti ukrajinským uprchlíkům – nejviditelněji na Slovensku, kde v současnosti nadpoloviční většina obyvatel nahlíží na ukrajinské uprchlíky negativně. Ruská agrese na Ukrajině je největším testem kapacit Evropské unie za dobu její existence a bohužel opět ukazuje, že hlubší integrace v zahraniční a bezpečnostní politice naráží na značné rozdíly mezi členskými zeměmi a současně podtrhuje význam Severoatlantické aliance pro bezpečnost Evropy.

Jakou největší lekci dala válka na Ukrajině Evropské unii?

Lekci, že válka na evropském kontinentě není jen záležitostí historie a že Putinovy projevy v předchozích desetiletích nebyly jen rétorickým cvičením pro domácí publikum. To bylo velké probuzení. Mnozí věřili, že je Putin v konečném důsledku pragmatik, s nímž je možné se navzdory siláckým prohlášením domluvit. Ani invaze do Gruzie v roce 2008, ani anexe Krymu a rozpoutání konfliktu na Donbase v roce 2014 nepřesvědčily státníky o rozměru skutečných Putinových záměrů.

„Víme, že Rusko hledá nejrůznější způsoby, jak sankce obejít, jak například dopravit do EU ropu přes prostředníky, což jen potvrzuje, že sankce zemi bolí.“

Současně se ukázala zranitelnost Evropy nejen dlouhodobě z hlediska výdajů na obranu seškrtaných ve víře, že jsme v bezpečí, ale i v oblasti energetické bezpečnosti či obrany před technikami tzv. hybridního válčení. Putinova agrese proti Ukrajině je od druhé světové války největším útokem na systém mezinárodního práva na všech úrovních – od porušení teritoriální integrity přes zločin agrese až po válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Minulý týden byl před zasedáním Mnichovské bezpečnostní konference zveřejněn každoroční report o stavu mezinárodní bezpečnosti. Jeho závěrem je, že se nacházíme v zásadním desetiletí, které rozhodne o budoucnosti mezinárodního pořádku. Demokracie se hodnotově střetává s autokracií, individuální lidská práva a svobody s totalitním kolektivismem. Některé velmoci usilují o rozbití „západního“ systému mezinárodního práva a využívají nejrůznějších nevojenských metod, jak rozdělit společnost a rozbít EU a NATO. Nemůžeme se tvářit, že se nás to netýká A není to jen otázka Ruska nebo Číny. Doslova „za rohem“ máme orbánovské Maďarsko.       

Jaký dopad mají na ruskou válečnou mašinérii západní sankce? Hrají nějak zásadní roli?

O skutečném dopadu sankcí na ruskou ekonomiku se mezi politiky i odborníky vedou dlouhé debaty. Věrohodná data z Ruska samozřejmě nemáme a tamní prorežimní propaganda bude neustále opakovat, že sankce poškozují více Západ než Rusko. Nicméně víme, že Rusko hledá nejrůznější způsoby, jak sankce obejít, jak například dopravit do EU ropu přes prostředníky, což jen potvrzuje, že sankce zemi bolí. Je zřejmé, že sankce citelně zasáhly nejen ruské oligarchy, ale i ekonomiku země.

Rusko se na sankce sice snažilo připravit v rámci tzv. strategie „Pevnost Rusko“, kdy už od roku 2014 Putin usiloval o ruskou ekonomickou soběstačnost a nezávislost na Západu. Jenže to by znamenalo odpoutat se od závislosti na vývozu ropy a plynu a západních technologiích. A to není pro Rusko vůbec snadné. Odstřihnutí od mezibankovního systému SWIFT také poškozuje ruský obchod. Efekty sankcí se projeví spíše v dlouhodobém hledisku, v každém případě Putinovi ukázaly, že Západ není tak slabý a rozdělený, jak předpokládal. Pomalu, ale jistě jej oslabují.

Co podle vás bude rozhodující faktor nebo budou rozhodující faktory, díky kterému/kterým jedna ze stran vyhraje válku?

Nedojde-li k širší eskalaci konfliktu či změnám v ruském vedení, budou to stejné faktory jako v každém válečném konfliktu – celková vyčerpanost, politická vůle, morálka a zdroje. Dokud však obě strany budou schopny získávat zbraně, munici a další pomoc ze zahraničí, může válka trvat ještě dlouho.

„Morálka a odhodlání ukrajinských vojáků je důležitý faktor, ale beze zbraní a munice se válka vyhrát nedá.“

Může si Vladimir Putin dovolit válku na Ukrajině prohrát? Může jeho režim ustát prohru?

Putin vsadil vše na ukrajinskou kartu – obsazení Ukrajiny mělo být vrcholným triumfem stárnoucího ruského vůdce. Jenže neproběhlo zdaleka tak hladce, jak si představoval. A proto nyní dělá maximum proto, aby mohl domácímu publiku prodat (jakékoliv) vítězství. Samozřejmě patřičně propagandisticky upravené a zveličené. A proto vytrvale usiluje o další ofenzivy. Na druhou stranu, jak už jsme viděli, umí putinovská propaganda své neúspěchy zdatně svalovat na vměšování Západu. V každém případě by prohra na Ukrajině, kde již Rusko dnes dle vlastních mesiášských narativů vede „svatou válku“ o přežití a za nový světový řád, velmi pravděpodobně vedla k pádu Putina. To však nutně neznamená, že by vedla k demokratizaci Ruska. Současný režim není jen o Putinovi, ale i zásadním vlivu tajné služby FSB v zemi.   

Který scénář je podle vás větším nebezpečím pro Evropu: byla by Evropa méně bezpečnější, kdyby Rusko Ukrajinu získalo a ovládlo, nebo kdyby ve válce prohrálo a ruský režim, který má mj. k dispozici značný jaderný arzenál, by se vlivem porážky začal hroutit?

První scénář by znamenal zásadní ohrožení evropské bezpečnosti i prohru celého mezinárodně-právního systému. Rozpad putinovského režimu by mohl otevřít cestu k demokratizaci, ale i chaosu či nástupu dalšího nekompromisního vůdce – možná ještě tvrdšího, než je Putin. To je těžké předjímat. V každém případě by v takovém případě byla zásadní pomoc Západu. Nechat Rusko napospas chaosu by byl ten nejhorší scénář. Často se hovoří i o případném rozpadu Ruské federace jako takové. Ten by mohl znamenat zásadní geopolitické změny, z nichž by v konečném důsledku nejvíce těžila Čína. 

Do jaké míry je Ukrajina závislá na západní vojenské pomoci? Souhlasíte s výrokem, že nebýt Západu, Ukrajina už by válku dávno prohrála?

Do značné míry. Morálka a odhodlání ukrajinských vojáků je důležitý faktor, ale beze zbraní a munice se válka vyhrát nedá. Spotřeba munice je v tomto konfliktu navíc značná.

Jak ještě dlouho bude pravděpodobně konflikt na Ukrajině trvat? Vidíte zde možnost, že by mohl být u konce během letošního roku, nebo se zde bavíme spíše o tzv. protrahovaném (vleklém) konfliktu?

Je zde příliš mnoho faktorů a neznámých, abychom mohli konec války předpovídat. Vzhledem k nekompromisnímu existenciálnímu odhodlání obou stran, jejichž cíle se vzájemně vylučují, se zahájení mírových jednání zatím nezdá příliš pravděpodobné. Ale stát se může cokoliv.  

Foto: Jakub Janega