Vždyť mu tvrdili, že se Ukrajina rychle podvolí

Markéta Žídková, Antonín Nenutil

Před pár dny to bylo devět měsíců od doby, kdy ruská armáda napadla suverénní stát – Ukrajinu. Tento krok zásadně ovlivnil mezinárodní systém a světovou geopolitiku. Jak se ale válka projevila v postsovětském prostoru? Ztrácí zde Rusko vliv? A jak dlouho ještě Vladimir Putin dokáže udržet svou zemi v brutální válce? Na tyto a další otázky nám v rozhovoru odpovídala Markéta Žídková, politoložka z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a uznávaná odbornice právě na postsovětský prostor.

 Jak dlouho ještě podle Vás dokáže Rusko pokračovat ve válce na Ukrajině? 

To záleží na mnoha faktorech, které analyzují think-tanky, vojenští specialisté, politologové, ekonomové. Není namístě očekávat, že by se Putin vzdal, byť situace přímo na bojišti mu, jak vidíme, nepřeje. Jeho generálové nicméně rozhodli o tvrdém postupu proti všem ukrajinským civilistům. V posledních týdnech raketové útoky ničí i to poslední, co zbylo z běžného života, je problém si rozsvítit, uvařit, zatopit, natož zbavit se strachu, že raketa dopadne právě na váš dům, a to opravdu prakticky kdekoli na Ukrajině. Obávám se, že takto terorizovat Ukrajinu může Rusko ještě dlouho.

V posledních dnech se čím dál více skloňuje oslabování mocenského vlivu Ruska na země ve svém blízkém okolí. Ztrácí Rusko v postsovětském prostoru svůj vliv, a popř. v jakých zemích se to nejvíce projevuje? 

S tím, že vliv Ruska upadá, nelze než souhlasit. Není to něco, s čím ruský vůdce počítal; vždyť mu tvrdili, že se Ukrajina rychle podvolí a věci v ruském „blízkém zahraničí“ budou fungovat jako dřív, ne-li lépe. Vždyť podrobená Ukrajina se měla dle jeho plánů samozřejmě připojit ke všem ekonomickým iniciativám řízeným Moskvou. Dopad ruského vojenského angažmá na Ukrajině je ve všech postsovětských státech znatelný, a to jak tam, kde měli s Ruskem dlouhodobě neurovnané vztahy, tak tam, kde na Moskvu a její armádu a ekonomiku spoléhali. Středoasijské země se postupně budou ještě více orientovat na Čínu. Jak nedávno někdo z místních glosoval na Facebooku: Čína není výhra, ale zatím nás nebombarduje.

Toto není vývoj, jaký si Putin přál. Navíc vidíme, že se rozhořely lokální ozbrojené konflikty, například tádžický věčný prezident [Emomali] Rachmon rozjel ostrý konflikt s Kyrgyzstánem. Velmi bolestivá je situace pro Arménii, jejíž pozice mezi Ázerbájdžánem a Tureckem zůstává strašně křehká. Rusko se dlouhodobě neukazovalo jako ideální partner, ale přeci jen jeho vliv a v neposlední řadě přítomnost jeho vojáků Arménii výrazně pomáhala. Vojáci stále působí, nicméně Ázerbájdžán umí využít toho, že ruská síla oslabuje.

Arménie se dlouhodobě objevuje v ruské sféře zájmu a mnozí odborníci zmiňují, že příkladem slábnutí ruského vlivu může být i neschopnost Moskvy urovnat konflikt mezi Arménií a Ázerbajdžánem. Rusové mají v Arménii dvě vojenské základny v Gyumri a Erebuni. Jak moc může Rusko vzhledem k vývoji války na Ukrajině ovlivňovat dění v regionu?

Zájmem Moskvy nikdy nebylo ten konflikt skutečně vyřešit. Stejně jako ho využíval [sovětský diktátor Josif] Stalin, hodil se i Putinovi. Rusko má přátelské vztahy s Arménií, která je členem všech jím řízených ekonomických a vojenských iniciativ, nicméně s Ázerbájdžánem dělá tak velké obchody, že si nemůže a nechce dovolit ztratit jeho přízeň. Už během tzv. 44denní války před dvěma lety bylo jasné, že Moskva nijak nemůže zabránit ve vítězství alianci Ázerbájdžánu a Turecka, ale od letošního léta je zřejmé, že ázerbájdžánské síly zabírají další arménské území a oslabený ruský kontingent v Karabachu jim nebrání. Teoreticky tedy dále hlídá dojednané příměří, ale místní, kteří Rusy vítali jako garanty toho, že zastaví násilí, jsou už nedůvěřiví.

EU v současnosti vysílá na arménsko-ázerbájdžánskou hranici civilní misi, do prostoru stále více proniká Turecko. Má mise EU šanci na úspěch? Kdo budou do budoucna hlavní hráči v souboji o vliv na Kavkazu? Jaké jsou zde zájmy jednotlivých aktérů? 

To je příliš mnoho otázek. Civilní monitorovací mise je na místě, operuje na arménské straně. Částečně do ní převeleli experty z Gruzie, kde EU civilní misi dlouhodobě má. Tam se jednalo o misi, která původně měla monitorovat zónu konfliktu čili operovat v Abcházii a Jižní Osetii. [Jedná se o sporná území, která de iure náleží Gruzii; po konfliktu v roce 2008 je ale Rusko a několik málo dalších států uznalo za nezávislé státy. Obě území jsou závislá na ruské vojenské přítomnosti.]. To Rusko nikdy nedovolilo, experti zůstávali na území centrální Gruzie a jezdili pouze do hraničního pásma s Abcházií a Osetií z gruzínské strany. Nyní je asi čtyřicet lidí v oblasti linie konfliktu na arménské straně a zatím mají mandát monitorovat situaci po dobu dvou měsíců. Považuji za velký posun již to, že tam EU působí a patrně i zůstane. Informace o dění v oblasti tak budou úplnější, místní budou cítit podporu. Je ale třeba, aby se věci posunuly i dál, což z mnoha důvodů zůstává velmi složité.

Do jaké míry by mohl Ázerbájdžán do budoucna zneužít svůj stoupající vliv díky dodávkám plynu do EU, ve své zahraniční politice? 

„Plynovou kartu“ hraje bohatý, dynastií Alievových tvrdě autoritářsky držený Ázerbájdžán od konce 90. let, kdy se jeho ekonomika začala zvedat. Dává najevo, že EU bere jako ekonomického partnera, ale rozhodně nemá zájem o žádné hlubší (asociační) dohody, které by obsahovaly klauzule o demokratizaci a lidských právech. Čili využívání nerostného bohatství a geografické polohy není u [prezidenta Ilhama] Alieva nic, co by EU mělo nějak nově zaskočit.

Jak moc se za současného stavu zvyšují šance postsovětských zemí na vstup do západních aliančních struktur EU a NATO? Mám na mysli především evropskou část postsovětských zemí, tedy státy, které jsou součástí Východního partnerství (Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Moldavsko, Ukrajina a Bělorusko). 

Mám-li odpovědět stručně, ani do EU ani do NATO nyní nejsou těmto zemím dveře otevřené. V neposlední řadě proto, že některé z nich o vstupu do těchto struktur ani neuvažují.

V mediálním prostoru se poslední dobou mluví o možném zapojení Běloruska do války na Ukrajině. Jaký vliv by měl potenciální vstup země do války na domácí běloruskou politiku? 

[Běloruský diktátor Aljaksandr] Lukašenka dělá vše, aby Bělorusy bojovat s Ukrajinou pustit nemusel. Ví, že se to nesetkává s podporou. Skutečně masivnímu odporu čelil v roce 2020 a i když si moc zajistil, válka s Ukrajinou by mu na popularitě rozhodně nepřidala. Vyloučit nicméně nelze ani zapojení Běloruska do přímých bojů, přeci jen je Lukašenka závislý do značné míry na Putinovi.

A na závěr, co bude podle Vás rozhodující faktor v dalším vývoji války na Ukrajině? 

Rozhodující je, aby vydrželi bojovat Ukrajinci a aby vydržela či se ještě zvedla podpora Západu, mám na mysli dodávky zbraní, protiraketových systémů a v neposlední řadě humanitární pomoci, protože Ukrajině už nyní hrozí i humanitární katastrofa. Ukrajina si zaslouží naši veškerou možnou podporu.

Grafika: Jakub Janega