Kdo tam všechno byl?

David Broul

Otázka jako vystřižená ze Svěrákova Elektrického valčíku nám vystihuje ukrajinskou realitu posledních dnů: po týdnech smíšených reakcí se v Kyjevě a jeho blízkém okolí střídá jeden státník za druhým. A někteří jsou ukrajinskou vládou za své dřívější postoje vítáni, jiní odmítáni. A v odpovědi na výše položenou otázku začíná být chaos. Kdo tedy v Kyjevě a za jakým účelem byl a kdo není Kyjevskými vítán?

Úvodem je třeba přiblížit kontext. Ukrajina se v únoru s počátkem ruské invaze ocitla v mezinárodně-politicky nezáviděníhodné situaci: suverénní stát hromadně opouštěly zahraniční mise, které po sobě zanechávaly jen prázdné budovy ambasád a konzulátů, přičemž někteří světoví lídři nad Ukrajinou víceméně lámali hůl; např. v německé vládě převládl názor, že Kyjev padne během několika hodin. Američané pak tentýž předpoklad prodloužili na tři dny a nabídli prezidentovi Volodymyru Zelenskému bezpečný odjezd z obklíčené metropole.

Prezident Zelenskyj nejen že Kyjev neopustil, naopak sehrál klíčovou roli lídra Ukrajinců a jejich odporu vůči brutálnímu agresorovi a Kyjev nepadl. Státníci, kteří Ukrajinu odepisovali jako prakticky dobytou, se pomalu chytali za nos, když se do Kyjeva vypravila první vysoce postavená zahraniční návštěva od zahájení invaze. A to v době, kdy Kyjev ještě zdaleka neměl vyhráno.

Vítejte, cizinci! Co jste mi přivezli?

V úterý 15. března ráno premiér ČR Petr Fiala oznámil, že je na cestě na Ukrajinu. Z vlaku tweetoval: „Cílem návštěvy je vyjádřit jednoznačnou podporu Evropské unie Ukrajině a její svobodě a nezávislosti.“ Spolu s ním se na utajovanou cestu do obklíčeného Kyjeva vypravili premiéři Slovinska a Polska Janez Janša a Mateusz Morawiecki. A Jarosław Kaczyński. Dle Fialových slov byla návštěva Kyjeva „zorganizována po konzultacích s prezidentem Evropské rady Charlesem Michelem a předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou“. Samotnou cestu dal dohromady slovinský premiér Janša.

Tři nejvyšší představitelé vlád strávili v Kyjevě jeden den, během něhož se sešli s prezidentem Zelenským a ukrajinskou vládou. Převážně symbolická cesta měla obrovský celosvětový mediální dopad a donutila některé státníky přehodnotit jejich dosavadní postoj. Nezůstalo pouze o symbolického gesta podpory, tři státníci jeli do Kyjeva jednat i o konkrétních záležitostech.

„Naše cesta měla symbolický dopad, ve který jsme doufali, ale má i konkrétní dopady. Diskutovali jsme 4 okruhy – otázky sankcí, účinnosti dalších kroků, humanitární pomoci, vojenské pomoci a mluvili jsme také o možnosti dalších diplomatických kroků.“

                                               Petr Fiala, premiér České republiky

Dalším, kdo se odhodlal jet do Kyjeva a svůj záměr vyjádřil až během cesty, byla o dva týdny později nedávno zvolená předsedkyně Evropského parlamentu Roberta Metsola. Mířila do metropole, která se jen velmi pomalu probouzela z letargie obklíčení. Metsolina cesta byla převážně symbolická, což nezakrývala ani předsedkyně; podle jejích slov zahrnovala tři výzvy: (1) odsoudit Putinovu agresi jako absolutně zavrženíhodnou, (2) uznat evropské ambice Kyjeva a podpořit kandidátský status země (blíže k tomu vizte rozhovor s poslankyní Evropského parlamentu Markétou Gregorovou) a (3) přislíbit program obnovy Ukrajiny po konci válečného konfliktu.

A krátce po předsedkyni Evropského parlamentu vyrazila na Ukrajinu samotná předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Vzala s sebou i Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (de facto ministra zahraničí EU) Josepa Borrella a slovenského premiéra Eduarda Hegera, který zaváhal v případě první – a mediálně nejvděčnější – cesty tří evropských premiérů. A tato trojice se 8. dubna mohla na vlastní oči přesvědčit o ruských zvěrstvech, když navštívila čerstvě osvobozený symbol Putinovy řezničiny ukrajinskou obec Buča.

„Můj vzkaz ukrajinskému lidu: Ti, kteří jsou zodpovědní za tyto krutosti, budou pohnáni před spravedlnost. Váš boj je naším bojem. Dnes jsem v Kyjevě, abych Vám řekla, že Evropa stojí za vámi.“

                                               Ursula von der Leyen, předsedkyně Evropské komise

Náhle a poměrně nečekaně se v Kyjevě zjevili rovněž britský premiér Boris Johnson, který od počátku přejímá roli jakéhosi churchillovsky hřmotného obránce Ukrajiny, a rakouský kancléř Karl Nehammer, jenž podle svých slov krátce poté ještě stihl zle vyčinit samotnému Putinovi. Jedná se tak o prvního státníka od začátku invaze, který si mohl naživo prohlédnout Zelenského i Putina. Johnson i Nehammer si prošli Kyjev, rakouský kancléř i Buču a britský premiér nato slíbil, že znásobí objem dopravované vojenské pomoci.

„Je to skvělý signál, že lídři evropských států sem začali jezdit a nepodporují nás jen slovy.“

                                               Volodymyr Zelenskyj, prezident Ukrajiny

Nikdo Vás sem nezval aneb proč se nepřijedete mrknout?

Na Ukrajinu pak v posledních dnech zamířila i druhá česká delegace, tentokrát ze senátních lavic. Naši zemi zastupovali předseda Senátu PČR Miloš Vystrčil, první místopředseda Jiří Růžička a předseda senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavel Fischer; na cestu je doprovodil předseda horní komory polského parlamentu Tomasz Grodzki. A za prezidentem Zelenským se před týdnem vypravili i prezidenti tří pobaltských republik: za Estonsko Alar Karis, Lotyšsko Egils Levits a Litvu Gitanas Nausėda. Součástí velké delegace byl i polský prezident Andrzej Duda. Jeden jim ale chyběl…

Frank-Walter Steinmeier, prezident Německa a někdejší nejoblíbenější německý politik, v současnosti u ukrajinské vlády persona non grata. Kyjev si odmítnutím této vysoce postavené návštěvy vysloužil jak slova pochopení, tak i nediplomatického opovržení: spojenecká návštěva se prostě neodmítá. Problém je ale v dřívějších Steinmeierových postojích; byl to právě on, kdo aktivně razil německou politiku úzkých ekonomických svazků s Ruskem založenou mj. na zvyšování závislosti na ruských energetických surovinách. Projekt Nord Stream II, jehož spuštění po invazi zastavil kancléř Olaf Scholz, je do značné míry Steinmeierovo dítě.

„Byl jsem na to připraven. Ale zjevně – a to musím vzít v potaz – si to v Kyjevě nepřáli.“

                                               Frank-Walter Steinmeier, prezident Německé spolkové republiky

Koho by naopak Kyjev rád viděl na ukrajinské půdě, je ještě poměrně novopečený německý kancléř. Jenže po diplomatickém fiasku se Steinmeierem se Scholzovi do Kyjeva dvakrát moc nechce. A pak tu jsou ještě dva státníci, s nimiž by si Zelenskyj rád stiskl ruku: americký prezident Joe Biden a francouzský prezident Emmanuel Macron. S tím prvním by se ukrajinský prezident chtěl sejít, protože (nejen) jasně odsoudil ruská zvěrstva coby genocidu, a s tím druhým, protože se to samé za genocidu zdráhá označit. Jistě, Macron tak zřejmě činí v zápalu předvolebního boje, jehož výsledky budou známé již tento víkend. Činí tak ale stylem, který mu paradoxně může nadělat více škody než užitku.

Biden ani Macron se na Ukrajinu zatím nechystají, ačkoliv kdo ví; americký prezident jistou ochotu dorazit do Kyjeva projevil… Už nyní je ale Ukrajina jasným vítězem zahraničně-politické blamáže z úvodu války; prezident Zelenskyj předal Evropské unii vyplněný dotazník k žádosti o budoucí členství, který mu do Kyjeva v rámci své návštěvy slavnostně dopravila Ursula von der Leyen, a v ukrajinské metropoli znovu otvírají své brány zahraniční zastoupení. I když nejsme naivní, doufáme, že se světoví lídři z této ostudy aspoň trochu poučili.

Grafika: Jakub Janega