Vážený a milý pane prezidente…

Napsáno dne 16. 12. 2021.

Tým Euforky

Zítra tomu bude 10 let, co jsme o Vás museli začít mluvit v minulém čase. Je to neuvěřitelné, neboť se zdá, jako by to bylo včera. Mnoho z nás si pamatuje ten okamžik, kdy (a kde) se jsme se dozvěděli o Vašem odchodu. V tom předvánočním čase roku 2011 jako by se vše zastavilo. Země česká se ponořila do smutku a rozjímání; lidé pokládali na mnohá místa stovky svíček, oděli se do černého a po tisících kráčeli za Vaší rakví. Proč to vše? Pro Vaši osobnost, pro Váš charakter, pro Vaše lidství, pro Váš nesmrtelný odkaz. Pro odkaz, k němuž se v Euforce hrdě hlásíme. A v několika řádcích níže vzkazujeme, že tak budeme činit i nadále.

Milý a vážený pane prezidente,

Bohužel jsem nikdy neměl tu čest se s Vámi osobně potkat, podiskutovat s Vámi… Nicméně s Vaším odkazem se setkávám poměrně často a z podstatné části znám Vaše úvahy a myšlenky. Cítím potřebu je udržovat ve všeobecném povědomí, stavět na nich své konání, realizovat je ve skutečných činech. I proto Euforka, i proto dříve UniON – Občanská univerzita, činnost v Politologickém klubu UPOL, neustálé pořádání diskusí nad rámec projektové a spolkové činnosti, dialog s lidmi, život v pravdě… Nevím, jestli je to dost. Ale rozhodně jsem si jistý, že je to aspoň něco. A zvlášť si to připomínám v tomto roce, kdy se naplnila Vaše slova: „A až to bude [jednou] nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu.“

David

Co bych chtěla vzkázat panu prezidentovi já? Jak moc nám tady chybí. Chtěla bych slyšet, co si o momentálním stavu společnosti i politiky myslí. A úplně nejradši bych si to poslechla někde u piva. Určitě bych se moc zasmála. Víte, pane prezidente, když je mi smutno, pustím si Občana Havla a vzpomínám. Vím, že vládnutí není lehká věc, ale zvládnul jste to s takovou grácií, moudrostí a laskavostí. Jste nenahraditelný nejen jako prezident, ale především jako člověk.

Myslím na Vás, pane prezidente. Moc!

Anna

Vážený pane prezidente, milý Václave,

omlouvám se za tak familiární oslovení, ale věřím, že po vzájemném krátkém rozhovoru bychom se k tykání dostali. Zcela určitě to samozřejmě vědět nemohu, protože jsme bohužel nikdy neměli možnost setkat se osobně. Můj názor na Tvou osobu byl proto utvářen zejména Tvými texty, výroky, ale také názory dalších, kteří s Tebou nemuseli vždy ve všem souhlasit, ale nikdy nezpochybnili Tvou roli, kterou jsi sehrál při přechodu naší vlasti k demokratickému režimu. Také pro to jsi pro mě osobně byl vždy spíše jistým symbolem, a to samozřejmě v nejlepším možném slova smyslu. Vždy pro mě budeš znamenat zosobnění demokracie, víry, naděje a ušlechtilé politické kultury, která by se měla vždy řídit dvěma základními principy: pravdou a láskou.

Jakub

Pane Prezidente,

neodpustím si než začít mojí první vzpomínkou na Vás. Třeba si vzpomenete i Vy. Je to krátký a velice milý příběh, který můj otec vypráví alespoň jednou do roka. Vždy začíná slovy: „Když jsme s maminkou ještě randívávali, tak jsme jednou takhle seděli v restauraci Nad Přístavem, a přestože jsem měl oči jen pro maminku, byla to hotová modelka, tak jsem si všiml, že u vedlejšího stolu sedí Pan Prezident.“ Vždycky zdůrazní ta dvě P, jako kdyby šlo o pravidlo pravopisu. A pokračuje: „Nemám ve zvyku lidi otravovat, ať jsou sebeslavnější, ale Pana Prezidenta jsme o podpis museli požádat. Ale neměli jsme žádný papír nebo zápisník, a tak jsem vytáhl obálku s dopisem pro babičku, kterou jsem měl v plánu další den odeslat, a podstrčil ho Vaškovi se slovy: Prosím, pane prezidente. Usmál se a nervózně podepsal obálku i s jeho srdíčkem. A tak jsme potkali Pana Prezidenta, když zrovna v malé televizi sledoval jednání sněmovny, vedle seděla paní Veškrnová a za ním stála ochranka, která se netvářila hezky. Byl tehdy Prezidentem jen chvilku.“ Poprvé jsem to slyšela, když mi bylo skoro pět, a od té doby se koukám na tu až ironicky nevýznamně vypadající obálku a nemůžu se než smát. Tímto bych Vám ráda řekla, jak moc si vážím toho, že jste součástí českých dějin a že pro mne vždy budete jediný opravdový český prezident. A dramatik Havel bude vždy ten, co zabaví a pobaví až bude třeba. Chybíte nám, Pane Prezidente.

Anička

Vážený pane prezidente,

dnes si připomínáme další rok, kdy jste nás opustil, a malá země, vlastně celý svět, přišel o dalšího srdcaře. Jak se říká, všechno jednou končí, ale já jsem přesvědčená, že právě Vaše myšlenky a činy byly… vlastně přeci pořád jsou(!) základem naší cesty za demokracií. Především se mi vybavují Vaše slova: „Lhostejnost k druhým a osudu celku je přesně to, co otevírá dveře zlu…,“ která jsem před pár lety zahlédla a od té doby ovlivnila hned několik mých rozhodnutí. No a co bych Vám vzkázala? Tak asi to, že díky Vám mám naději. Naději, že půjdeme dále směrem, který jste svým skromným vystupováním započal. Byl jste celosvětovou politickou autoritou, a především nezapomenutelný byl Váš projev v americkém Kongresu, jenž byl odměněn ovacemi, které mi doteď vhání slzy do očí. Zkrátka naději, že další generace budou vzpomínat, tak jako moje maličkost právě teď. A za to Vám z celého srdce děkuji.

Barbora